Socialistické ideje v podnikání nefungují! Smiřte se s tím!

Ukázkovým příkladem toho, že dobré úmysly vedou do pekla, je síť restaurací Panera Bread. Ta byla postavena na krásné idey, že každý zaplatí, co může. Ti bohatší zaplatí více, aby bylo na jídlo pro potřebné, kteří dají méně nebo nic. „Z mnoha ohledů je to sociální experiment a test humanity,“ prohlásil v roce 2010 zakladatel celého podniku Ron Shaich, „Zaplatí lidé? Ocení naši snahu?“  

Na odpověď si pan Snaich počkat do letošního roku. Celkem bylo otevřeno 5 poboček. V Dearbornu, Portlandu, Chicagu, Bostonu, a St. Louis a všude byly zkušenosti prakticky stejné. Ze začátku chodilo do restaurací hodně dobře situovaných zákazníků a spokojenost uměli ocenit. Brzy se však začala situace měnit.

Panera Bread se staly brzy cílem lidí bez domova a studentů, kteří se prostě za drobné přišli najíst. Mnozí bezdomovci restaurace používali i jako denní stacionáře, kam přišli při otvíračce a loučili se s personálem se zavřením restaurace. A studenti často hlučeli. Je jasné, že takové prostředí nelákalo ani solventní salonní socialisty.  Nepomohlo ani omezení návštěv na zákazníka a týden. Restaurace dokázaly v posledních letech generovat jen 60-70 % svých provozních nákladů. Poslední zbývající socialistická a humánní restaurace v Bostonu zavřela 15. února. Experiment skončil.

Podobných kontur nabývá i takzvaná sdílená ekonomika. Ta není nic nového. Už v 19. století se sedláci spojovali a kupovali užitečná zařízení, na které by jinak neměli nebo je nemohli naplno využít. Takových družstev (nezaměňovat s násilně vytvořenými družstvy z 50. let) bylo na konci první republiky jako máku.

Bylo to rozumná hospodářská politika. Sedlákům třeba družstevní mlátička ulehčila práci. Oni se k ní chovali naopak ohleduplně. Věděli, že pokud se rozbije, budou muset zaplatit za její opravu i oni. To už neplatilo o socialistických družstevnících, kteří tak zodpovědní ke svěřeným věcem nebyli. Bohužel, sdílené hospodářství končí často právě takto.

Příklad nám přináší dvě tak rozdílná místa jako je texaský Dallas a hlavní město Francie Paříž. Čínská firma Ofo v texaském velkoměstě rozmístila svých 5000 žlutých kol, která byla k dispozici veřejnosti. Z počátku šlo vše v klidu. Po měsíci si ovšem žluté velocipédy vyhlídli vandalové. Přeřízla lanka brzd, propíchnuté pneumatiky nebo ukradená sedla byla na denním pořádku. Ostatně podobnou zkušenost mělo i Kladno, když přišlo s podobným experimentem.

Rána z milosti přišla odjinud. Město zjistilo, že celé jejich podnikaní nemá daňově podchyceno, a zavedlo na kola poplatek a daň, firma všech 5000 kol nechala sešrotovat a ráčila se z města poroučet. Na konci roku ohlásila zeštíhlování. Pařížská epopej je podobná. Jen s auty. V roce 2011 pařížská radnice hledala pro své občany nový a samozřejmě ekologický druh dopravy.

Byla vybraná firma Autolib, která městu dodala několik stovek elektromobilů i s nabíječkami. Smlouvu s městem uzavřela na 10 let. Opět se to zdálo jako dobrý nápad.  Elektromobily byly dostupné za měsíční předplatné 15 eur a 5 eur na půl hodiny. Leč mnozí uživatelé stříbrná vozítka používali podle hesla z cizího krev neteče.

 Elektroauta byla obouchaná a mnozí se neobtěžovali je připojit k zásuvkám. Ještě horší byl stav uvnitř. Pokud byste si vylili na sedačku svého vozu kávu, nepochybně byste ji uklidili. Ale ve sdíleném vehiklu? Stejně tak byste netípli cigaretu o palubní desku, nepoužili svoje vozidlo jako pisoár nebo v něm nenechali přenocovat bezdomovce. Když v polovině roku firmě Paříž neschválila dotace 46 milionů eur firma skončila a všechny své vozidla prodala. Překvapivě se po nich jen zaprášilo.

Jak je vidět je dobré úmysly k úspěchu nestačí a nadšení veřejnosti dlouho nevydrží. To mohou ostatně potvrdit i majitelé pražské kavárny Café AdAstra zaměstnávající handicapované. Po stížnosti majitelů na bídnou návštěvnost na sociálních sítích se návštěvnost zvedla. Po několika měsících opět bojují o přežití a možná letošek nepřežijí.

Podnikání je řehole a podnikatelé zaklínající se veřejným zájmem a sociálními či přímo socialistickými myšlenkami nejsou hájeni. Pokud se nepodaří majitelům sehnat dotace, většinou podobné dobrácké projekty končí naprosto nemilosrdným krachem. Dokud se nepodaří podnikatelům sladit požadavky veřejnosti s trochou obchodního talentů je jejich osud zpečetěn. Prokazuje se navíc, že lidská mentalita, se i přes vzletné filozofie, ideologie a řeči nezměnila. Pokud někdo ve svém podnikatelském plánu počítá s lidskou dobrotou a zodpovědností narazí ještě tvrději.  

Témata:  podnikatelé,  USA,  sociální politika,  Francie,  sociální péče,  bankrot,  peníze