Komentář: Bolševik u moci? Spíše úsvit konce rudých

Kdekdo bije na poplach. Komunisté se poprvé po roce 1989 dostali k moci. Začíná druhá Česká republika, blíží se konec demokracie. Skutečnost, že KSČM, která si nikdy zcela nedistancovala od předrevoluční KSČ, pro Babišův kabinet zvedla ruku, není zase taková katastrofa. Mnohem více by české občany mělo znepokojovat to, že v podstatě neví, co za to tato partaj získá. Systém současného vládnutí je netransparentní a nedůvěryhodný a to je mnohem závažnější, než když se Vojtěch Filip ve Sněmovně tetelí blahem, protože stranu zviditelnil i přes její nejhorší polistopadový volební výsledek.

Ač zní Babišův výrok, že KSČM je demokratická strana, téměř skandálně, svět není černobílý. Opoziční strany napříč politickým spektrem nasadily již ohranou rétoriku (naposledy s ní bodoval snad Václav Klaus ještě v triku modrých) antikomunismu. KSČM nikdy nemůže být demokratickou stranou, pokud budeme pojem „demokratická“ pojímat z čistě ideového a částečně historiografického hlediska. Pokud jej však pojmeme z hlediska praktického fungování našeho státu a z nastavení politického systému, pak můžeme říct ano, tato strana je demokratická. Sbírá hlasy nemalé části elektorátu, pravidelně zasedá ve sněmovních výborech či komisích, probíhá v ní demokratická volba funkcionářů a strana je součástí vládních koalic na obecní, ale i krajské úrovni. Samozřejmě, opozice má pravdu, když se odvolává na symboliku (např. jmenování vlády v den výročí justiční vraždy Milady Horákové). To, že se komunistická strana nepřímo dostala k moci, je jistě alarmující. Je to ovšem zcela legitimní.

Navíc je nutné podotknout, že antisystémovostí se chlubí i někteří poslanci „tradičních demokratických“ stran. Výroky některých poslanců za SPD, ČSSD nebo i ODS, rozhodně do liberální demokracie, která respektuje práva menšin, nepatří. Opoziční strany nicméně ze své podstaty musí upozorňovat na komunistickou hrozbu. Mají to zkrátka vepsané ve svém genetickém kódu. Čistě logicky si neuvědomují, že pro ně může být skutečnost komunistů u moci velmi výhodná.

Staré politologické poučky říkají, dejte antisystémové straně podíl na moci. Ta se u moci zdiskredituje a navíc ztratí svůj protestní charakter, protože jej reálně nedokáže naplňovat. Prezident Miloš Zeman jistě ví, že jeho oblíbenec Francois Mitterand jako prezident Francie přesně toto udělal. Francouzští komunisté po vládní epizodě zcela zmizeli z politické mapy. Má však Zeman zájem na tom, aby komunisté z mapy skutečně zmizeli? Jde přeci o stranu, která se k němu s oblibou lísá. Nebo prezident sleduje mnohem větší hru – posilování giganta jménem hnutí ANO, které by mohlo po tomto funkčním období do sebe vcucnout KSČM nebo ČSSD? Ostatně by to nebylo poprvé, kdy takovouto myšlenku podpořil. Právě Zeman v 90. letech razil koncepci velké sociální demokracie, která pohltí drobné levicové subjekty. To se asi nedozvíme.

KSČM má nyní nakročeno podobně jako sociální demokraté k neblahé budoucnosti. První náznaky toho, zda se levicovým stranám podpora či účast na Babišově vládě může vyplatit (jak si myslí například Jiří Zimola nebo Michal Hašek), uvidíme s podzimními komunálními a senátními volbami. V těch obecních jsou obě tyto strany tradičně velmi silné.

Opozice má bezesporu pravdu v jedné věci. Ví český občan, co vše dostali komunisté slíbeno? Jak to, že „soudruzi“ pro kabinet přímo hlasovali? Existuje nějaká dohoda mezi všemi zainteresovanými subjekty? Úkolem opozice by tak nemělo být strašení Čechů, nýbrž pomoc ke zodpovězení těchto otázek.

Témata:  KSČM,  vláda,  Andrej Babiš,  Miloš Zeman,  Francois Mitterand