Holubová o roce 1968: O minulosti nám lhali, v budoucnost jsme nevěřili a přítomnosti se částečně báli, částečně se nám hnusila

Fotka, kterou zveřejnila Holubová na Instagramu podle ní vystihuje přesně to rozpoložení, které tak dobře zná z dob totality a do něhož se podle svých slov občas dostane i v dnešní době. „Bohužel. Narodila jsem se v roce 59 a vlastně moje dětství až do srpna 68 bylo prosluněno nadějí, ze “se blýská na lepši časy”. Chodila jsem do skautu a těšila se, že až budu velká, pojedu sklízet jablka do Španělska, na vinobraní do Francie, jako tehdy jezdila spousta mladých lidi,“ vzpomíná herečka.

Foto @holu_ka !! Tuhle fotku vybrala moje dcera k memu prvnimu prispevku o okupaci Ceskoslovenska a uverejnila to na svem profilu. Odtud jsem si ji sem pretahla zase ja,nebot vystihuje presne to rozpolozeni, ktery tak dobre znam z dob totality a do nehoz se obcas dostanu i v dnesni dobe. Bohuzel. Narodila jsem se v roce 59 a vlastne moje detstvi az do srpna 68 bylo prosluneno nadeji, ze “se blyska na lepsi casy”.Chodila jsem do skautu a tesila se, ze az budu velka, pojedu sklizet jablka do Spanelska, na vinobranni do Francie, jako tehdy jezdila spousta mladych lidi. Normalizace prinesla maly holce zakaz skautu, zakaz zpevu jeji nejoblibenejsi zpevacce, odnesla nektere kamaradky do daleke emigrace. Dospivani v totalite zpusobovalo to, ze jsem se ja a moji mne blizci vrstevnici ocitli v pasti. O minulosti nam lhali, v budoucnost jsme neverili a pritomnosti se castecne bali, castecne se nam hnusila.Predem upozornuju, ze tim vubec nemyslim, ze jsem nikdy v te dobe nepoznala stesti!! Ale bylo to stesti otroka obratne uhybajiciho pred bicem otrokare, vezne,ktery si obcas dokaze vytvorit pocit svobody ve sve cele.Ovsem pouze do chvile,nez zarachoti v zamku bacharuv klic.Ze Sametove revoluce jsem se vydrapala jako obcanka a uz si to nikdy nedam nikym vzit! Nikdy!!Nikdy se nevzdam sve obcanske dustojnosti a svych obcanskych prav. Vzdycky budu hajit svou obcanskou svobodu. A jeste k tomu Vaclavaku:V zemi, kde vznikla vlada za podpory komunistu, kde nejvyssi politik je zaroven velkopodnikatel a medialni magnat,mel byt hlavni koncert na historicky nejpovolanejsim miste pod sochou patrona nasi zeme pojednan jako requiem za padle a popravene a jako apel na nas zive! Je to vsechno tak krehoucke s tou demokracii,kdyz se zacnou porusovat zakladni principy jejiho udrzeni, kdyz se prehlizi strety zajmu. Vyroci okupace na nas krici: v roce 69 nerozhanely protestujici demonstranty rusky tanky, ale čsl.utvary tehdejší Verejne bezpecnosti.Tedy naši českoslovenšti kluci honili a mlatili nase ceskoslovenske kluky!!A Csl.rozhla vysilal normalizacni ideologicky porad “Uz nejsme s vami, uz jste nam znami!”V nem nam vtloukali do hlavy omyly Prazskeho jara 68.

Příspěvek sdílený Eva Holubova (@evaholubovaofficial), Srp 23, 2018 v 4:58 PDT

Jenže pak nastal zvrat. „Normalizace přinesla malý holce zákaz skautu, zákaz zpěvu její nejoblíbenější zpěvačce, odnesla některé kamarádky do daleké emigrace. Dospívání v totalitě způsobovalo to, že jsem se já a moji mne blízcí vrstevnici ocitli v pasti. O minulosti nám lhali, v budoucnost jsme nevěřili a přítomnosti se částečně báli, částečně se nám hnusila,“ nebere si servírky Eva Holubová.

Nemyslí tím prý ale, že by v té době nepoznala štěstí. „Ale bylo to štěstí otroka obratně uhýbajícího před bičem otrokáře, vězně, který si občas dokáže vytvořit pocit svobody ve své cele. Ovšem pouze do chvíle, než zarachotí v zámku bachařův klíč. Ze Sametové revoluce jsem se vydrápala jako občanka a už si to nikdy nedám nikým vzít! Nikdy!! Nikdy se nevzdám své občanské důstojnosti a svých občanských práv. Vždycky budu hájit svou občanskou svobodu,“ slibuje herečka, která se do paměti diváků zapsala třeba díky roli ve filmu Pelíšky, který se odehrává právě v roce 1968.

Pak se pozastavila i nad aktuální situací v Česku. „Ještě k tomu Václaváku: V zemi, kde vznikla vláda za podpory komunistu, kde nejvyšší politik je zároveň velkopodnikatel a mediální magnát, měl být hlavní koncert na historicky nejpovolanějším místě pod sochou patrona naší země pojednán jako requiem za padlé a popravené a jako apel na nás živé! Je to všechno tak křehoučké s tou demokracii, když se začnou porušovat základní principy jejího udrženi, když se přehlíží střety zájmů. Výročí okupace na nás křičí: v roce 69 nerozháněly protestující demonstranty ruský tanky, ale čsl. útvary tehdejší Veřejné bezpečnosti. Tedy naši českoslovenští kluci honili a mlátili naše československé kluky!! A Csl. rozhlas vysílal normalizační ideologický pořad “Už nejsme s vámi, už jste nám známí!” V něm nám vtloukali do hlavy omyly Pražského jara 68,“ dodala herečka.

Už dříve přitom Holubová kritizovala to, co se v rámci připomínky 50. výročí srpna 1968 dělo. „Do p*dele! Do p*dele! Promiňte, pochopím, když některý z vás ztratím, ale nemůžu si pomoci! Jsem více než otřesena z tý estrády, která probíhala večer na Václaváku. Oslava invaze? PR pro Český rozhlas? Druha píseň “Želva” od normalizační skupiny Olympik?“ divila se herečka.

„20.- 21.srpen byl nejenom pr*ser, národní tragedie ,ale hlavně začátek pr*seru! Lid, v padesátých letech strachem deformovaný, uvěřil socialismu s lidskou tváří. Po dlouhé době věřil svým vůdcům. A oni ho zradili. Násilně odvezeni do Moskvy, podepsali (až na Kriegla) Moskevský protokol. Vrátili se a s maskou hrdinů se nechali oslavovat důvěřivým lidem. “Pendrekový zákon” podepsaný Sašou Dubčekem umožnil, aby lid mohl byt mlácen a stíhán csl. VB. Československou policií!!! Rok po okupaci. Kam se ztratil suverénní csl. národ? Kde se vzali ti katovi pohůnci? Ufff! Ukradená pieta!“ sepsula akci Holubová.

Následně se prý ale vydala na koncert Tomáše a Tamary Klusových. „Tomáš je moudro, je pravda, je láska. Děkuju jim, nejenom, jak a co Tomáš zpívá, nejenom za jejich postoje, ale i za to, jak tahle nádherná rodina žije. Odešla jsem večer z Václaváku k nám do divadla. Velmi rozpačitá. Pak jsme zaslechli Martu, Modlitbu. Vyběhli jsme mezi lid. Stihli jsme to. Zadostiučiněním byla československá hymna. Když opadla euforie, vtlačila se opět do mysli ta nakyslá pachuť,“ popsala své pocity Holubová.

Témata:  Eva Holubová,  VIII.68,  okupace 1968