Nejzásadnější krize dneška? Krize elit

Krásný příklad nepochopení života obyčejných lidí kdysi předvedl prezident Georg W. Bush. Na jednom setkání s občany se mu postěžovala jedna z žen, že je samoživitelka a musí mít tři práce, aby vůbec přežila a dovolila se ho zeptat co pro ni udělal.  Bush ji pochválil, že je dobrá vlastenka a že by si z ní měli všichni vzít příklad. Pro ni prý udělal to, že vyslal vojáky do Iráku a ti ji ochrání před terorismem. Větší ukázka nepochopení elit a občanů snad neexistuje.

Na Bushovi lze ocenit alespoň jeho snahu, že se ženě pokusil odpovědět, a že před ní neutekl nebo se nepokusil na místo ani podívat.  Ukázkový úprk před veřejností provedl v roce 2011 po bouřích ve Varnsdorfu expremiér Petr Nečas, když se před školou, kterou právě navštívil shromáždili občané a chtěli s ním diskutovat. Pan premiér urychleně provedl evakuaci bočním vchodem. Elitním politikem, který v extrémní situaci totálně selhal byla letos kancléřka Merkelová, když nenavštívila rozbouřený Chemnitz.

Mnohým se to může zdát jako drobnost, ale tato gesta a chování jsou pro společnost extrémně důležitá. Ukazují, že politici, elity a obyčejní lidé jsou na jedné lodi.  Naopak elitáři, kteří si dnes často nahrazují elity, si myslí, že vystačí s tvrdou kritikou společnosti a jiných názorů a místo argumentů a jasných fakt u nich často převažuje pouhá přezíravost a urážení místo alespoň drobné snahy o pochopení postoje ostatních lidí. Typickou ukázkou u nás je postoj většiny elitářů k venkovu a k jejich volbám.  

Pro ně, jako pro lidi často žijící v metropolích, je prostě nepochopitelné, že lidi z venkova zajímají takové podružnosti jako je nedostatek praktických lékařů a zubařů v menších obcích, nedostatek práce v mnoha regionech, špatná doprava a silnice, i když tam mají z dotací pěkné cyklostezky, nebo obavy z budoucnosti. Nechápou, že je nezajímají pro ně světoborná témata typu práva LGBT a menšin, samostatnost Tibetu nebo kultura. Často pak lidi s jiným názorem podceňují, urážejí a díky prostoru v celostátních médiích se uzavírají do sociální bubliny, že jich je většina. U voleb se ovšem poté nestačí divit.  

Z proher preferovaných stran nebo kandidátů vzniká u elitářů frustrace a mnozí se vyjadřují tak, že příkop mezi nimi a „těmi ostatními“ jen rozšiřují. Stačí vzpomenout na vyjádření mnohých politiků, umělců a jiných elit po prohraných prezidentských nebo parlamentních volbách. Vážně si někdo myslí, že dokáže přesvědčit o své pravdě lidi s jiným názore tím, že je začne urážet? Dokážeme si představit, že by se Karel Čapek nebo Voskovec s Werichem vyjádřili o voličích jiného kandidáta jako o rudohnědých prasatech, jak to udělal jeden český nejmenovaný režisér?

Pro elitu nebo elitáře není nejhorší, když jim za jejich názor je nadáváno a jsou za něj uráženi. Nejhorší je, pokud se stanou směsnými. I kdyby měli tisíckrát pravdu, nikdo je nebude brát vážně. A není to jen rozhodně problém České republiky, ale celé Evropy ba světa. Předseda Evropské komise Juncker není úctyhodný, ale už jen směšný. Jak může on, bývalý premiér jednoho z největších daňových rájů bojovat s daňovými ráji, jak se holedbá? Co říci na přiznání vysoce postaveného amerického republikána Newta Gingriche, který po neúspěšném boji o prezidentskou kandidaturu v rámci strany a projetí celé země, prohlásil, že netušil, že v USA žije tolik lidí, co mají takové problémy?           

Nelze se proto divit, že v poslední době dochází k masivní výměně politiků a politických stran. Bohužel však nedochází s touto výměnou k renesanci elit. Mnozí nový politici jsou často jen demagogové bažící po moci. Morálku nebo alespoň elementární pevné názory od nich nelze moc očekávat.  Existují vůbec ještě elity? Ano, leč se jim nenaslouchá anebo zahořkli a k veřejným věcem se nevyjadřují. Bez nich ovšem společnost přichází o vzory. O lidi, kteří něco dokázal a jejichž názory stojí za pozornost. Zatím jsme však často zaplaveni jen balastem. Dokud se elity nebudou znovu ti nejlepší, a nebudou se za ně vydávat elitáři a celebrity, k pozitivnímu vývoji ve společnosti nedojde.

Témata:  komentář,  Česká republika,  USA,  EU,  politici