ČSSD a komunisté míří do záhuby, Zeman má srovnatelného nástupce a ví to

Komunální a senátní volby zasadily další hřebíček do rakve tradičním politickým stranám. Nejvíce to odnesla KSČM a stále se ve sporech zmítající ČSSD. Prezident Miloš Zeman si však může mnout ruce, vsadil na správného koně, kterým je Andrej Babiš. Ten jde cestou Zemana z devadesátých let, ale ještě nad její rámec. Hrozí pohlcení tradiční levice beztvarým hnutím ANO?

Komunisté ztratili v komunálních volbách na 1 200 mandátů, sociální demokraté téměř 2 000. Pro doplnění ztratily i zbylé „tradiční strany“, lidovci zhruba 600 mandátů, výrazněji neposílili ani občanští demokrati. Pro ně to však nemusí nic znamenat, na rozdíl od jejich levicových kolegů. ČSSD jde od poslaneckých voleb v roce 2013 od jedné porážky ke druhé. Toto utrápené tažení by mohla symbolicky završit už příští rok v květnu, kdy lidé budou volit nové europoslance.

Pro ten zbytek voličů stran, které ani nepřekročily pětiprocentní hranici pro vstup na pražský magistrát, musí být nejvíce šokující skutečnost, že se stále nic neděje. Pragmatik Vojtěch Filip stojí stále v čele zahnívajícího vedení KSČM – a to už celých 13 let! Pokud bychom však analyzovali volební výsledky komunistů, jeho výkon není zrovna oslnivý (snad s výjimkou poslaneckých voleb v roce 2013). KSČM trpí nedostatkem sebereflexe, zpomalenými reakcemi a nečinností – léta spoléhá na jediné – disciplinovanost vlastních voličů. Neuvědomuje si, že ale toto tvrdé jádro voličstva klesá a zbytek se pomalu ale jistě přelévá buď k SPD, nebo významněji k hnutí ANO. Filip zcela netakticky, snad v touze po vlastní moci, uzavřel pakt s Andrejem Babišem, jehož hnutí nyní komunisty „vcucává“ do sebe.

Ještě útrpnější pocity vyvolává pohled na ztrápenou a zcela zdevastovanou ČSSD. Strana věděla, že velký podíl na jejím neúspěchu v loňských volbách mělo personální obsazení vedení strany, zejména tedy premiér Bohuslav Sobotka. I přesto nerozvážně udělala tu samou chybu, možná ještě větší. Do čela si zvolila „neslaného nemastného“ Jana Hamáčka. Na jeho přístup už začínají kolovat vtipy. Jedna porážka za druhou, a výsledek je vždy stejný – Hamáček vystoupí, v podstatě nic nesdělí, porážku nepřizná – sociální demokracie se přeci stále vzmáhá ze dna. Problémem ale je, že nevzmáhá, naopak klesá stále níž. Sociální demokraté stejně jako komunisté dobrovolně odešli do náruče Babiše. Domnívali se, že je účast na vládě znovu zviditelní, zachrání. Nestalo se, a ani nestane. Prohra v komunálních a senátních volbách, předpokládaný neúspěch v evropských volbách – to vše bude hrát na ruku Andreji Babišovi. Do svého koaličního partnera může kopat, nikomu to vadit nebude, stejně ho už nikdo nevolí. Vše může dospět do situace, kdy jednání vlády bude zcela v režii hnutí ANO, zástupci za sociální demokraty budou muset držet ústa i krok (ne jinak tomu bylo při výběru ministra zahraničí, což může být vnímáno jako testování ze strany hnutí ANO, co vše si může dovolit – nyní si bude moci dovolit i víc).

Záchranářská platforma uvnitř ČSSD nefunguje, někdejší nejúspěšnější předseda Jiří Paroubek je nyní v propadlišti politických dějin, Jiří Zimola svým nenápadným podkopáváním autority předsedy Hamáčka také straně nepřidává. Pokud se partaj, podobně jako komunisté, nevzpamatuje, může se stát, že její část spolkne hnutí ANO a zbytek skončí v zapomnění. Babišovo luxování voličů je zcela jasným trendem, na který vedení musí reagovat.

Podobnost Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana se vskutku nabízí. Zeman dokázal v raných devadesátých letech vytáhnout sociální demokraty z nějakých sedmi procent až na vrchol – kromě dokonalého volebního marketingu (pověstný Zemák je jeho symbolem) k tomu přispělo ono vyluxování voličstva drobných levicových liberálních subjektů. Babiš by v krajním případě mohl jít i nad rámec této taktiky – zničení ČSSD a KSČM by byl husarský kousek.  Nikdo netvrdí, že k němu musí dojít – nemusí. I přes nepříznivý trend poklesu obliby socialistů v evropských zemích se tyto strany mohou zachránit – nebo alespoň výrazně oddálit svůj konec, ovšem, musely by samy chtít.

Témata:  Hnutí ANO,  Andrej Babiš,  Jan Hamáček,  Sociální demokracie (SOCDEM),  KSČM,  Vojtěch Filip ,  komentář