Češi se topí v dluzích, už to ví celý svět. Jak z toho ven?

Podobné tvrzení je nepochybně silně přepálené. Překovat masu dlužníků v nějaké politické hnutí by byl dozajista zajímavý nápad, ale patří spíše do žánru fantasy. Už jen proto, že většinu dlužníků politika právě nebere. Na druhou stanu nelze zakrývat, že dluhová kultura je něco, co se tu neobjevilo najednou, ale je to něco, co vznikalo po celých 30 let od sametové revoluce. Dnes už pouze sklízíme hořké plody.

V 90. letech mnoho lidí toužilo po tom, dosáhnout co nejdříve západního materiálního blahobytu. V první řadě, kdo se chtěl „reprezentovat“, byli podnikatelé. Mnoho z nich místo do firmy investovalo do nového Mercedesu. Dluhy se vršily a brzy pro mnohé přišel pád. Pomníky 90. let dodnes tvoří řády často nedokončených, a ve většině případů pro absolutní nevkus neprodejných, vil a domů v legendárním stavebním stylu podnikatelské baroko. Dluhy, které jsou dodnes na ně vedeny, už nikdo nikdy nezaplatí.

Na přelomu tisíciletí se životní styl na dluh rozšířil mezi široké obyvatelstvo. Mnoho „odborníků“ v televizi tvrdilo, že život na spotřební dluh je něco normálního. „Kup hned-plať zítra“, zněla reklama jedné společnosti poskytující „výhodné úvěry“. Mnoho lidí skutečně na vějičku skočilo a dosud skáče. Pěkné Vánoce, luxusní dovolenou nebo pár stovek do další výplaty si prostě půjčí. A pro uvěrové firmy to byl zlatý důl. Půjčily doslova každému. Počet hypoték k přístupu k dalšímu dluhu nevadil. Jen se trochu upravila výška úroku samozřejmě směrem vzhůru. A mnozí, kteří měli již dluhů tolik že splácet nestačili, si na splátky vzali další úvěr. Vytloukání klínu klínem.

Brzy se stala situace neudržitelnou. Mnozí dlužníci se nátlaku věřitelů jen smáli. Pár účetních triků, trvalé bydliště na obci a dlužník byl v klidu. Věřitelé se obrátili na stát. A stát tak, je u nás zvykem otočil kolo strmě na druhou stranu. Nový zákon z roku 2001 rozpoutal exekuční tsunami. Vedle dlužníků, kteří skutečně odmítali splácet, se na šikmé ploše ocitlo i mnoho lidí kvůli drobným dluhům třeba za popelnice. Přemrštěné poplatky za exekutory lidi, kteří se drželi všemi silami nad hladinou, srazil pod ni a problém se nevyřešil. Jen transformoval. Místo krachujících úvěrových firem a bank s toxickými dluhy tu máme statisíce lidí v obrovských problémech. A problém neustále bobtná.

Výsledkem je 853 000 lidí v exekuci, přičemž na 150 000 lidí má více než 10 exekucí. Obrovské číslo! Rekord byl však 936 000 v roce 2012. Na nejvyšší číslo lidí v exekuci na počet obyvatel v Evropě rekord to ovšem stačí. Tito lidé mají rodiny a ty finanční stav jejich příbuzných stahuje ke dnu s nimi. Pravidla oddlužení jsou velmi přísná, a ne každý na ně dosáhne. Mnozí volí jednoduché řešení, jak se exekutorům sahajícím na jejich příjmy vyhnout. Jsou přihlášeni na úřadě práce, oficiálně bez majetku a pracují načerno. Stát je tedy škodný na několikrát a místo daní od těchto lidí jim ještě vyplácí sociální dávky.

Jaká se nabízejí řešení? V první řadě je třeba definitivně zkrotit úvěrové společnosti. Je třeba nastavit pevný úrok. Ten již za starého mocnářství byl zákonem omezen na 6 %. Co byla nad touto hranicí, bylo označeno za lichvu a trestné. Dnes taková mez není a minulý rok ostravský krajský soud rozhodl, že úrok krásných 114,5 % lichvou není. Je samozřejmé, že takovéto půjčky míří na ty nejzoufalejší a zhoršují ještě více jejich zoufalou situaci. Úprava zákona z roku 2016 úvěrovým firmám zakazuje dát půjčku lidem v problémech a s nízkými a nejistými příjmy. Zda je to dostatečné ukáže v budoucnost.

V další řadě je třeba zlomit lobby exekutorů a vymýtit jejich byznys. Není možné, aby byly podávány exekuce kvůli drobným, odstavovány majetky za miliony a odměna exekutorům tvořila vyšší částku než samotný dluh. Ruku v ruce musí jít účinný systém oddlužení. Lidé musí mít nadějí, že se v dohledné době dluhů zbaví a budou moci vést normální život bez obav z obálek s modrým pruhem a návštěv exekutorů. Lidé se nesmí bát žít poctivě a poctivě pracovat.

Nejjednodušeji znějící, ale nejtěžší úkol stojí nejen před vládou, politiky ale celou společnosti. Je potřeba zlomit „dluhovou kulturu“. Žít na dluh není normální a není normální si půjčovat na nesmysly. Je potřeba se vrátit ke konzervativní hodnotám, které hlásí že pokud chcete na dovolenou, koupit hezké dárky k Vánocům či plastiku nosu je nejlepší si na to ušetřit. Finanční výchovu je potřeba zavést ve školách a je potřeba varovat i ohrožené skupiny. Dluh není řešení ale cesta do pekla. A to by měla být ta největší revoluce, kterou by měla dluhová krize našich spoluobčanů přinést. Ani silný vůdce totiž za ně dluhy nezaplatí. A i kdyby, pokud se budou chovat jako dosud, tak jsme za chvíli opět tam, kde jsme nyní. 

Témata:  peníze,  dluhy domácností,  dluhy,  exekuce,  vláda