Stejně zní, jinak se píše. Proč existuje měkké "i" a tvrdé "y"?

V dnešní době téměř neexistuje důvod pro to, aby existovalo Y a I. Užitečné se to zdá ve chvílích, kdy poznáte, jestli na procházku šly dívky, nebo šli chlapci. I tak si mnozí myslí, že je to zbytečné a stačilo by mít jen jednu hlásku a ignorovat rozdíly mezi Y a I. Existence těchto dvou má však svůj důvod v historii.

Ve staré češtině, která se od dnešní češtiny poměrně liší, existovaly rozdíly ve výslovnosti I a Y. Hláska [i] se vyslovovala měkce, zatímco [y] bylo tvrdé. Proto pokud jste řekli býti a bíti, lidé poznali, zda mluvíte o existenci či fyzickém násilí, z vaší výslovnosti.

Dnes tomu již tak ve většině případu není, výslovnost se mění jen u několika výjimek, jinak se rozdíl často pozná až z písma. Výslovnost I a Y se stala stejnou někdy v 15. století, tvrdí Ústav pro jazyk český. Proto sice slyšíte [mít], ale podle kontextu je to buď „mýt“, či „mít“.

I to je důvodem, proč mají dnes lidí problém s rozlišením, kdy do slova patří Y a kdy I. Nemáme oporu ve výslovnosti, což může být velmi matoucí. Naštěstí existuje rozdělení na měkké a tvrdé souhlásky. To určuje, že až na výjimky následuje za souhláskou C samohláska I.

A neusnadňuje nám to existence takzvaných obojetných souhlásek. Známá pomůcka „Be Fe Le Me, Pes Se VeZe“ označuje, které to jsou. Na konci slova to řeší takzvané vzory, které určuje, že se psy je zábava a psi jsou zábavní.

Pokud jde o psaní Y a I uvnitř slov za obojetnými souhláskami, existují takzvaná vyjmenovaná slova, někdy známá jako vybraná. Děti ve škole se je učí nazpaměť, aby si pamatovala, kdy mají jakou hlásku psát. Vyjmenovaná slova jsou obvykle českého původu, kromě některých převzatých, například „lyže“.

Vyjmenovaná slova se do Pravidel českého pravopisu dostala v roce 1902 a jsou jejich součástí dodnes. První Pravidla se jmenovala Pravidla hledící k českému pravopisu a pravoslaví. Vyšla v roce 1902 a jejich autorem je podle Ústavu pro jazyk český Jan Gebauer.

V příručce psal: „Slabiky vnitřní, které tu mají -y-, -ý-, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témž místě v obecné výslovnosti ej.“ Slova pak byla vyjmenovaná ve slovníkové části.

V Pravidlech českého pravopisu z roku 1913 existuje podrobnější poučení i přímo seznam vyjmenovaných slov. Uvádí tam, proč se u slov píše Y. A dodává, že: „Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati.“

Děti se dnes učí vyjmenovaná slova v seznamu za sebou. Ne všichni učitelé však považují seznamy slov, kterým děti kolikrát ani nerozumí, za ideální možnost. Učitelka Jana Skřivánková na stránce Moje čeština uvádí, že s dětmi o slovech diskutuje a vysvětluje jim, co znamenají.

Záleží na učiteli i dítěti. Někdo si zapamatuje seznam, ale v reálném životě si stejně neuvědomí, že „smyčec“ je od slova „smýkat. Někteří si naopak seznam nezapamatují, ale chyby v tom nedělají. A někomu vyhovuje si o slovech povídat.

V nejbližší době však rozdíly mezi I a Y z českého jazyka nevymizí, je tedy třeba soustředit se na to, jak která souhláska patří. Někomu možná pomůže vědět, že za touto „zbytečností“ stojí historický vývoj a není to jen výmysl jazykářů.

Témata:  lidé,  zajímavosti