Bitva o Hrad začíná: Jde o víc, než jen o jméno nového prezidenta!

Jako první, kdo dal vědět o tom, že by se rád o prezidentství ucházel, byl generál Petr Pavel. Bylo to věru zatím jen od zkušeného vojáka sondování terénu. Kandidoval by prý až potom, co by se nenašel jiný vhodný kandidát a ostatní uchazeči by byli až moc pročínští a proruští. Teprve poté by on jako blanický rytíř vyrazil na zteč. 

Dalším, který se cítí vstoupit do lítého boje, je Michael Kocáb. A poté už se zájemci začali rojit. Mnozí by to zkusili znovu jako Jiří Drahoš nebo Pavel Fischer. O jiných jako o Lence Bradáčové, Josefu Středulovi či dokonce samotném Andreji Babišovi se spíše více než méně spekuluje.

Mnozí kalkulují se špatným zdravím prezidenta Miloše Zemana a s tím, že budou předčasné prezidentské volby. Jedná se však o sázku na nejistotu. Zeman sám o své rezignaci nemluví, a když tak především jen velmi opovržlivé, o těch, kteří v souvislosti s ním o ni mluví. Je nepochybné, že se nejen on sám, ale i jeho nejbližší spolupracovníci a okolí, bude snažit udržet na Hradě do posledního dne.

Hlásit se o úřad v takováto situaci, a především v tak dlouhé době před regulérní volbou, je velmi riskantní a ošidné. Stačí si vzpomenout na první přímou prezidentskou volbu v roce 2013. První, kdo se do boje o Hrad přihlásil už v únoru 2011 byl Jan Fischer. A dlouho to skutečně vypadalo, že bude usínat v sídle českých králů.

Jenže brzy naskočila únava materiálu. Když vstoupil do boje zkušený politik Miloš Zeman, na kterého v několika debatách Fischer prostě neměl, a konzervativci Karlu Schwarzenbergovi šikovní kreativci nasadili punkové číro, byl konec všech nadějí. Podporovatelů a procent preferencí začalo ubývat a Fischer mohl být rád za pěkné třetí místo v prvním kole, které mu ovšem velkou radost nepřineslo. To se může stát i jeho nástupcům, kteří již dnes svolávají své šiky do boje.

Začíná ovšem i jiný boj, který naplno propukne až po volbách. Bude se hrát o to, zda zachovat přímou volbu prezidenta. Mnozí politici a politické strany – a paradoxně často ty, které přímou volbu prosadily, dnes dávají jasně najevo, že by ji nejraději zrušily, a vrátily se ke staré osvědčené volbě ve Vladislavském sálu. Problém je podle nich v nedůstojné kampani, kterou přímá volba provází. Samozřejmě mnohé spíše hněte výsledek přímé volby a osobnost, která z nich vyšla jako vítězná. Navíc Senát, který v nepřímé volbě hrál důležitou roli, přišel o velký kus důvodu ke své existenci. 

Pokud si vzpomeneme na poslední nepřímou prezidentskou volbu roku 2008, v níž uspěl Václav Klaus, bylo to divadlo více než nedůstojné pro demokracii. Zákonodárcům kdosi posílal kulky, dvě poslankyně náhle před volbou onemocněly a nebyly k nalezení. Nadávky, výhrůžky a výčitky ze všech stran jen létaly. Vše zazdil ministr Ivan Langr nesmrtelným varováním, že za to „půjde někdo bručet“. Po hříchu se tak nestalo.

Lidská paměť je vratká a toto z ní s dobou vyvanulo. I o tomto bude však další volba prezidenta, která se bude konat nejpozději v roce 2023. Osobnost nového prezidenta bude muset počítat s tím, že může iniciovat horečnou aktivitu příznivců zrušení přímé volby prezidenta a návrat do Vladislavského sálu. To, jak a kdo tomuto tlaku bude čelit, je ve hvězdách. Už dnes je ovšem potřeba si uvědomit, že i tato politická hra se dnes pomalu rozjíždí.   

Témata:  Miloš Zeman,  politici,  Pavel Fischer,  Jiří Drahoš,  Senát Parlamentu České republiky,  Pražský Hrad,  Česká republika