České školství je v problémech! Je ideální čas na reformy. Je na ně však odvaha?

Čísla agentury Tutor mluví jasně. V loňském roce se z 90 000 přihlášených dostalo na vysokou školu plných 84 %. Nastupují slabé ročníky maturantů a projít sítem přijímacích řízení má tedy šanci i ten, který by na vysokoškolské studium jinak ani nepomyslel. Zároveň jsou zde i některé soukromé vysoké školy, které v boji o přežití přijmou prakticky kohokoliv.

Trh se vzděláním však už evidentně není tak lukrativní, a soukromých vysokých škol ubývá.  Zatímco v roce 2014 bylo u nás 44 soukromých vysokých škol, v roce 2018 již jich bylo jen 36. Přesto je jasné, že vysokoškolský titul stále více degraduje. Z mnohých vysokých škol již má hodnotu pouhé maturity. Je čas na tvrdé reformy. V první řadě je třeba začít omezovat počty studentů, a vrátit do systému konkurenci a boj o studenta a zároveň touhu studentů po titulu z kvalitní univerzity.

Počty svých studentů již dnes omezují velké státní univerzity, ale ty soukromá se k tomu rozhodně nemají. V tomto případě musí skrze Národní akreditační agentura zasáhnout stát. a nemilosrdně začít vyžadovat odbornou kvalitu škol. a zároveň i kvalitu absolventů. Bohužel, jak víme, v tomto zatím stát často kulhá a mnohde studují i ti, kteří snad neměli dojít ani k maturitě, na oborech, které nemají ani dostatečnou kvalitu, ba ani smysl.  

Daleko horší problém ovšem bobtná ve středním a učňovském školství. Zde je stále hlavní hodnotou kvantita, která jasně dominuje nad kvalitou. Systém je stále nastaven tak, že pro školy není důležité mít dobré a kvalitní absolventy, kteří se uplatní v životě. Hlavní je udržet na školách i ty bez motivace a neschopné, a co nejdéle na ně pobírat státní příspěvky. Nelze se proto divit počtu propadlých studentů u maturit, a panickému strachu ze zkoušky z matematiky. Alarmující je především počet a stav víceletých gymnázií, které do elitních institucí mají namnoze daleko.

Ještě horší je situace v učňovském školství. To je často bráno téměř jako odpad.   O situaci v gastronomickém školství se díky Romanu Vaňkovi nebo legendárním dílu pořadu „Ano, šéfe!“ často mluví. Nelze pochybovat o tom, že podobná ba horší situace je i v jiných oborech. Jeho stav je však již téměř plně na zodpovědnosti krajů, kteří jsou ve většině zřizovateli učilišť. 

A právě politická vůle k řešení je to, co schází. Pokud dojde na rušení či slučování škol, nebo zpřísňování jejich fungování na základě požadavků na jejich kvalitu, vždy dojde na obrovský odpor. Společnost je v tomto naprosto schizofrenní. Na jednu stranu většina chce kvalitní školství a schopné absolventy, ale pokud to znamená zvýšení požadavků na ně, či dokonce zrušení špatné školy a investice do těch lepších, ale mimo vlastní obec, kde se špatná škola nachází, jdou veškeré racionální argumenty stranou.

Přitom právě nyní je ideální čas na reformu školství. Slabé ročníky dávají příležitost začít měnit jeho strukturu, a odstranit to, co jej dlouhodobě zatěžuje, a naopak podpořit to a ty, kteří jsou dlouhodobě zárukou kvality. Je třeba se vzdát mantry kvantity, a začít podporovat to, aby studium bylo o výsledcích a uplatnění. Je také třeba si přiznat, že taková reforma bude bolet a bude mnoho neúspěšných. Je však nutná. Možná pak zjistíme, že ve školství, je peněz více než dost. Je však dost odvahy se pokusit o kvalitativní reformu?

Témata:  Česká republika,  školství,  Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky,  maturity,  kraje,  politika