"Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou," těmito slovy začíná píseň známého českého písničkáře Karla Kryla zklamaného z polistopadového vývoje. "Ti, kteří nás léta týrali, nás vyhazují z práce," pokračuje text svým způsobem odrážející naše nevypořádání se s komunistickou minulostí. Jak jinak je možné, že se z některých zapálených komunistů stali ti největší zastánci "pravdy a lásky"?
Pozoruhodně přesně to znázornil film režiséra Jana Hřebejka Učitelka, kterému se jeho po uvedení do biografů v roce 2016 dostalo celosvětového ocenění. Promítán byl podle zpravodajství ČT nejen v Evropě, ale dokonce i u protinožců. To, co ukazuje, je dodnes nepotrestané zlo dřívějších dob. Nejde totiž jenom o to, že ani po roce 1989, byť třeba v duchu hesla "nebuďme jako oni", nebyla zakázaná Komunistická strana. Mnoho kovaných bolševiků totiž dokázalo rychle změnit barvu a proniknout do nově se rýsujících polistopadových stran.
Ještě v září 1989 oslovovaly děti ve škole své pedagogy "soudruhu" nebo "soudružko". Někteří učitelé šli pouze s dobou, ale jiní byli aktivní členové KSČ. Ti také disponovali velkou mocí a často ovlivňovali budoucí osud svých svěřenců. Stačilo, aby jim napsali špatný posudek, a z potenciálních budoucích lékařů a právníků udělali popeláře popřípadě ošetřovatele krav v JZD. Dříve nebyl takový výběr škol jako dnes. Studium VŠ bylo pouze pro vyvolené.
Dovedete si představit, že byste komunistickou soudružku, která vám ještě před rokem tloukla do hlavy oddanost Sovětskému svazu, uviděli mávat vlajkou Občanského fóra? Ač to zní neuvěřitelně, tak i takové případy byly mnohými lidmi zaznamenány. A přesně tak je tomu i ve filmu Učitelka. "Volam sa Mária Drazděchová a som vaša nova triedna učiteľka. Budeme spolu bojovať s jazykom slovenským, jazykom ruským a dejepisom" takto se žactvu před rokem 1989 představuje na jedné nejmenované bratislavské škole nová soudružka učitelka ztvárněná slovenskou herečkou Zuzanou Mauréry.
Následně vyzve své svěřence k tomu, aby se jí představili, a hlavně aby jí sdělili, čím se živí jejich rodiče. Na první pohled působí jako milá a příjemná paní. Co jiného očekávat od osamělé vdovy? Jediný blízký člověk, který jí zbyl, je její sestra, která se ale provdala do Sovětského svazu. Lepší učitelku by si děti nemohly přát. Pod jejím úsměvem se však skrývá poťouchlost, intrikánství a schopnost manipulace s lidmi.
Během školního roku vznikne jakási nepsaná dohoda mezi učitelkou Drazděchovou a rodiči žáků. Chtějí-li mít jistotu, že jejich ratolesti dostanou dobrou známku, musí jít poskytovat nějakou protislužbu. Ta většinou odpovídá jejich povolání. Matka kadeřnice jí udělá na hlavě trvalou a soudružka učitelka jí oznámí, co se má její dcera naučit. A tak to platí i u dětí. Kdo si chce opravit známku, musí učitelce doma klepat koberce.
V celém příběhu nastane nečekaný zvrat, když se objeví dvě rebelující rodiny. Poté, co jeden z rodičů odmítl učitelce pomoct s propašováním zásilky buchet, kterou chtěla poslat své sestře do Moskvy, začalo peklo. Jejich dcera začala navzdory pilném studiu nosit jednu pětku za druhou. Když si pokusila sáhnout na život, začalo se přeci jenom něco dít. Ředitelka a zástupkyně svolaly mimořádnou rodičovskou schůzku.
Učitelky zastávající vysokou funkci v KSČ se ovšem bojí i její šéfová. Sama tuší, že by mohla přijít o místo, kdyby se jí pokusila propustit. Žádá proto od rodičů podporu. A zde se právě perfektně ukazuje námi dobrá podlézavost. Nikdo si nechce Drazděchovou, s níž dosud udržoval zdánlivě dobré vztahy, aby se jeho děti měly dobře rozhádat. Někteří se jí dokonce zastávají.
Během večera však začínají vyplývat na povrch některé věci. Učitelka Drazděchová například sváděla otce jednoho ze svých žáků. Pokoušela se zneužít svého postavení a nabídnout mu lepší život. Jeho manželka totiž emigrovala do Švédska, a tak se z něj v socialistickém Československu stal psanec, navíc 24 hodin sledovaný tajnou policií. Po určité době se skutečně najdou tací, kteří podepíší petici proti komunistické učitelce. Většinou tak ale učiní ve skrytu ředitelny, aby je někdo neviděl.
Celý film končí zdánlivým happy endem. Děti dostanou novou třídní učitelku a vše se zdá být v pořádku. Jenže nebylo. "Volám sa Mária Drazděchová a som vaša nová triedna učiteľka. Budeme spolu bojovať s jazykom slovenským, jazykom anglickým, náboženstvom a etikou. Teraz budem čítať vaše mená. Každý sa mi postaví, aby som si ho mohla prezrieť, a pekne nahlas mi povie, čo robí, alebo v čom podniká jeho mamička a otec," těmito slovy končí závěrečný epilog Učitelky.
Přímo za Drazděchovou je vidět portrét nového československého prezidenta Václava Havla. Intrikánská pedagožka odešla jako bolševička a vrátila se jako demokratka alias "pravdoláskařka" vyučující angličtinu a náboženství. Sama nezapomíná na staré fígle. Co rodiče a žáci vyhnali dveřmi, vrátil ose oknem.
Témata: komunismus, 17. listopadu 1989, 17. listopadu , 30 let od sametové revoluce
Související
6. května 2021 22:06
23. září 2020 11:13
27. června 2020 20:52
27. června 2020 13:13
26. června 2020 13:54