Temná skvrna naší historie? Vláda se na unesené Čechoslováky vykašlala, zachránil je dlouhý pochod

V zadržení skupině bylo 28 čs. expertů, lékařka, dvě zdravotnice, 14 manželek odborníků a 21 dětí, někteří z nich pracovali na výstavbě tamní celulózky.

O čtyři dny později vyrazili zajatci na tříměsíční strastiplnou pouť na východ země, při které ušli pěšky 1500 kilometrů a přes 1000 kilometrů ujeli na korbách nákladních aut. Při pochodu zemřel 19. dubna sedmatřicetiletý Slovák z Bratislavy Jaroslav Navrátil.

Unesení dorazili koncem dubna a v květnu na základnu UNITA Jamba u města Rivungo u zambijských hranic. První skupina 45 zadržovaných (zejména ženy a děti) byla propuštěna již 30. června, ale zbývajících 20 mužů čekalo na svobodu více než rok - do 21. června 1984.

V Angole se hned po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975 rozhořela občanská válka mezi marxistickým Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA), které podporoval socialistický blok, a povstaleckým hnutím UNITA, jež se opíralo o podporu Západu.

UNITA měla tehdy jeden požadavek: politické uznání svého boje, což "v praxi" znamenalo článek v Rudém právu o jednání vlády ČSSR s UNITA a účast náměstka ministra zahraničí při předání zajatců. Do vyjednávání se zapojilo mnoho organizací i osob.

Prezident Gustáv Husák žádal o pomoc generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuellar, Mezinárodní výbor Červeného kříže či indickou premiérku Indiru Gándhíovou jako předsedkyni Hnutí nezúčastněných zemí.

Zdlouhavé jednání československého vedení, které zprvu vůbec nechtělo s povstalci jednat, mělo šťastnou tečku až na jaře 1984. Vláda se zavázala, že nebude do Angoly dodávat zbraně ani odborníky, a zajatci se dostali na svobodu. Po přestupu v jihoafrickém Johannesburgu odletěli po vstřícném gestu zairského maršála Mobutua z Kinshasy do Prahy.

Témata:  Československo,  historie,  Gustav Husák