Výmysl z filmů o Indiana Jonesovi? Kdeže. Hitlera opravdu fascinovalo Kopí osudu i Svatý grál

V Janově evangeliu (19: 31-37) se píše, že potom, co Ježíš skonal na kříži, mu jeden římský voják probodl bok, z kterého ihned vyšla voda a krev. V řečtině je kopí lóngché, z čehož se v pozdější tradici stalo jméno vojáka, který probodl Ježíšovi bok – Longinus. Poprvé je toto jméno zmíněno v apokryfním Evangeliu podle Nikodéma. Forma jména Longinus se také vyskytuje v Rabulově evangeliáři (unikátní iluminovaný syrský manuskript ze 6. století, dnes uchovávaný ve Florencii). Miniaturní nápis LOGINOS je řecky napsán nad hlavou vojáka probodávajícího Kristův bok.

Podle legend se Kopí během dějin se stalo vlastnictvím mnoha panovníků. Eusebios z Kaisareie, církevní historik z čtvrtého století , ve svých Církevních dějinách popisuje Kopí, které mělo být v držení císaře Konstantina (jehož manželka, císařovna Helena jej měla údajně objevit), jako „dlouhý oštěp, obložený zlatem“. Podle Eusebia císař Konstantin používal „tohoto znamení spásy jako ochranu před každou nepříznivou a nepřátelskou mocí a přikázal, aby byl nesen v čele všech jeho armád.“ Podle legend Kopí zajistilo císaři vítězství v klíčové bitvě u Milvijského mostu. Během historie se objevilo několik druhů kopí, které měly být tímto mocným Svatým kopím. Spekuluje se o šesti kopiích, z nichž nejvýznamnější jsou dvě.

O tzv. vatikánském kopí se poprvé zmiňuje poutník Antoninus z Piacenzy (570), který jej prý viděl v bazilice na hoře Sión „korunu z trní, kterou byl korunován Náš Pán a kopí, jímž byl zasažen jeho bok." Podobně hovoří  i Cassiodorus (cca 485 - cca 585), stejně jako Gregory z Tours (538-594). Poté, co byl Jeruzalém vypleněn perským králem Husravem II v roce 615, se jeruzalémské kopí rozdělilo na dvě části, které během dějin prošly úctyhodnou cestou. Jedna část byla poslána do Konstantinopole, aby se později dostala do Francie, kde zmizela během Velké francouzské revoluce. Druhá část se taktéž dostala do Konstantinopole, z které po jejím dobytí Turky byla poslána zpět papeži. V polovině 17. století papež Benedikt XVI. uvedl, že získal z Paříže přesnou kresbu kopí a podařilo se mu kopí znovu zcelit. Nyní je prý uložené v bazilice svatého Petra v Římě. Římskokatolická církev to však oficiálně nikdy nepotvrdila.

Známější verzí Svatého kopí bylo tzv. Vídenské kopí. Tuto kopii kopí měli v držení císaři Svaté říše římské. První zmínka o tom je z doby Otta I. (912-973). V roce 1000 Otto III dal Boleslavovi I.Chrabnému repliku Kopí na Sněmu v Hnězdně. V roce 1273 bylo poprvé použito při korunovačním obřadu.Po rozpuštění Svaté říše římské se Kopí dostalo do rukou Habsburků. Ti jej drželi jako součást císařského pokladu v říšské státní pokladně (Schatzkammer) (říšská státní pokladna) ve Vídni jako kopí svatého Mořice. Po anexi Rakouska nacistickým Německem tuto kopii Kopí získal Adolf Hitler. Americký generál George S. Patron vrátil Kopí po druhé světové válce do Rakouska, kde bylo dočasně uloženo v Kunsthistorisches Museum. Nyní je znovu ve Vídni v Schatzkammer.

Hitler a Kopí osudu

Hitler byl fascinován Kopím od raných let. Jeho oblíbený skladatel, Richard Wagner, ve své opeře Parzifal přikládá Kopí velkou dějotvornou úlohu. Bylo to Kopí, které zranilo mýtického Krále Rybáře a jehož ztráta uvrhla Rytíře Grálu do zoufalství. Hitler se viděl jako Parzifal, hrdina, který dokáže Kopí najít a uvést skomírající království do jeho plné slávy. Samotné Kopí viděl v Habsburském domě pokladů ve Vídni ve věku 21 let a udělalo na něj obrovský dojem. Průvodce v muzeu mu řekl, že jeho vlastník drží v rukou osud světa. Hitler byl přesvědčen, že mu Kopí patří, že on jeho právoplatným vlastníkem.

„Věděl jsem bezprostředně, že je to důležitý okamžik v mém životě, a přesto jsem nedokázal vytušit, proč by na mne měl mít takový dojem navenek křesťanský symbol," řekl později Hitler. Začal intenzivně studovat historii Kopí a byl ohromen faktem, že Kopí drželo 45 císařů během 1000 let. Neustále se vracel do muzea a ve skutečném vytržení pohlížen na Kopí. „Pomalu jsem si uvědomoval silnou přítomnost kolem něj - stejnou úžasnou přítomnost, kterou jsem zažil v duchu při těch vzácných příležitostech v mém životě, když jsem cítil, že mě čeká velký osud," řekl Hitler o těchto mystických stavech, které zakoušel v přítomnosti Kopí.  

Hitlerovu fascinaci Kopím pomohly zpopularizovat nesčetné knihy, převážně esoterického zaměření, které prakticky překřtily Svaté kopí na marketingově přístupnější titul Kopí osudu. První z těchto prací, kterou lze vnímat jako předchůdce Šifry mistra Leoparda, byl opus  Trevora Ravenscrofta z roku 1972 Kopí osudu, okultní moc za kopím, které propíchlo Kristův bok (The Spear of Destiny, the Occult Power Behind the Spear Which Pierced the Side of Christ). Ravenscroft ve své knize tvrdil, že pohlaváři Třetí říše jsou reinkarnovaní temní mágové z 11. století, kteří používali Kopí osudu pro své čarodějnické obřady. Podle jeho interpretace bylo kopí pod vlivem temných sil, které občas nazýval Antikristem (ačkoliv to nechával otevřené interpretaci).

Představa Kopí osudu jako neobyčejně mocné a nebezpečné zbraně pronikla i do popkultury. V komiksové verzi India Jonese hledal populární archeolog právě Kopí osudu. V počítačové hře Wolfenstein se hráč snaží Kopí uzmout nacistům. V mysteriózním filmu Constantine (volné adaptaci komiksové postavy stejného názvu) je Kopí využito k vyvolání Antikrista. Obecně americký superhrdinský komiks věnoval Kopí velký prostor. Podle kánonu Hitler používal mystické moci Kopí k ovládnutí mysli superhrdinů a vyvolání Soudného dne (Ragnaröku) dle severské mytologie.

I po jeho porážce Kopí významně ovlivňovalo svět. Byla to jediná zbraň schopná zranit takřka všemocný Přízrak (The Spectre), ztělesnění Božího hněvu. Poté, co Přízrak se rozhodl zabít všechny obyvatele v občanskou válkou zmítané Vlatavě (fiktivní Jugoslávie v komiksovém univerzu nakladatelství DC), se americká vláda rozhodla předat Kopí osudu Supermanovi, aby Přízrak zastavil. Kopí ale bylo zkorumpováno Hitlerovou zlovolností a málem vedlo k tomu, že Superman se stal světovým tyranem.

Témata:  Adolf Hitler,  historie