Mnichovský diktát? Po nás přijde řada na jiné. Svobodný zednář pronesl prorocká slova

Události kolem mnichovského diktátu byly bezprecedentní zradou Československa jeho nejbližším spojencem Francií (pod nátlakem Británie), ale co bylo horší, jednalo se o zradu svobody a demokracie. O příčinách politiky appeasementu bylo popsáno mnoho stran.Výsledkem byl stav uznání fait accompli pod tlakem agresora proti mezinárodnímu právu. Podobnost s děním na východní Ukrajině dnes ponechme na zvážení každého. Faktem zůstává, že úzkoprsost tehdejších politiků v čele nejvýznamnějších demokratických států tehdejší Evropy otevřela dveře nejbrutálnějšího vojenského konfliktu všech dob.

Smrtelný strach státníku

Tehdejší předsedové vlád Británie Neville Chamberlain a Francie Eduard Daladier, však neměli dostatek odvahy k použití síly proti Hitlerovi a naopak se cítili jistější v kramflecích, když se mohli z problematiky vyvléknout a předhodit Hitlerovi kostičku servilním ústupkem. Podle historiků měl francouz Daladier značné obavy z nacistické rozpínavosti, která asi neměla skončit jen u československého pohraničí. Podle svých pozdějších vyjádření si byl Daladier vědom letecké převahy Německa a pod tlakem veřejného mínění paralyzovaného vzpomínkou na krvavou lázeň 1. světové války, která nejtíživěji dopadla právě na Francii, následoval ústupkovou politiku britského premiéra, ovšem  měl zásadní obavy z dalšího vývoje. Dav, který ho oslavně vítal po návratu z Mnichova, označil slovy pro svého asistenta za “kretény” (francouzky les cons). Edvard Beneš po přijmutí vynuceného mnichovského ultimáta prohlásil, že soudit bude historie a ta z uvedených aktérů národní hrdiny neutvořila, naopak jsou za strujce historického traumatu obou zemí.

Mezi vraždou a sebevraždou

Z československého úhlu pohledu samozřejmě, žádný důvod k optimismu nebyl. Všichni čelní politici považovali rozhodnutí o mnichovském diktátu za dilema, jestli je pro národ lepší spáchat sebevraždu anebo podstoupit vraždu. Méně známé jsou komentáře ze záznamu z jednání vlády o mnichovském ultimátu. Bezradnost vyjádřil jeden z několika ministrů bez portfeje Imrich Karvaš. "...nám bylo již dvakráte Anglií i Francií řečeno, že ani v případě světové války a vítězství nelze po všech ohromných bojích počítati s dnešními hranicemi. Dnes válka znamená předčasné vybití celého národa, protože za dnešních zbraní by to byla válka vyhlazovací. Nehovoří ani o výsledcích války prohrané. Mysli jen na zkázu a v případě konečného vítězství. Bude-li zachován mír, zůstane jádro národa, které může uvažovati o dalším životě, např. o zlepšení poměru k Polsku, třeba i o federaci s Polskem; jinak by nastala postupná germanisace."

Situace byla bezvýchodná, pomoc Sovětského vztahu nebyla ničím garantována, kvůli nebezpečí bolševizace, které se Československo po válce stejně nevyhlo, se ministři obávali útoku navíc ještě od Anglie. Přestože emoce vedly členy vlády k tomu podstoupit čestný boj, rozhodli se řídit rozumem a nevelet národ k bezvýchodnému vyvražďování, tíhu rozhodování shrnul ministr pro zpravodajské služby Hugo Vavrečka "Bylo by povinností riskovat boj, ale při desetinásobné převaze je možno čestně se vzdáti. Jsme už poraženi bez války a máme volbu mezi vyvražděním a zmrzačením s možností dalšího života." Těžký úkol, doručit vyjádření vlády a především prezidenta Beneše, padl na jeho pravou ruku, ministra zahraničí Kamila Kroftu. Ten v Berlíně zástupcům Británie, Francie a Itálie uvedl, že proti dohodě Československo protestuje, ale nezbývá mu než smrtelný diktát přijmout. Člen československé zednářské lóže Krofta na závěr schůze pronesl prorocká slova, která se měla naplnit v největší tragédii 20. století: "Nevím, budou-li mít vaše země z mnichovského rozhodnutí prospěch. Určitě ale nejsme poslední. Po nás přijde řada na jiné…"

Témata:  historie,  II. světová válka,  Československo