Proč měly hrady věže? Rozhodně v nich nespaly krásné princezny

Dnešní pohled na samotnou věž je spíše romantický a s pravdou má málo společného. Spoustu návštěvníků vnímá věž jako estetickou součást daného objektu. Jednalo se přitom především o praktickou a symbolickou součást původně hradních staveb a má-li nějaký zámek věž, zpravidla je výtvorem už gotické fáze objektu, popřípadě pseudogotické přestavby.

Věž je očima dnešních lidí též často spojována s pohádkami, coby místem, kde se schovává komnata krásné princezny. To je pohled, který se šíří společně s romantismem v 19. století, kdy byla spousta hradů a zámků přestavěna do neogotické podoby. Šlo o snahu navrátit zámkům jejich podobu z gotických časů a odkázat se tak na starobylost rodu. Ne vždy se to ale podařilo. Takové objekty, pokud se nejednalo přímo o novostavbu, dostávaly umělou gotickou tvář, dozdobenou mnohdy až avantgardní siluetou věží. Dobře známým představitelem je například německý zámek Neuschwanstein. Ale i u nás je možné najít podobné adepty, například zámek Žleby, Hluboká, Nový Hrádek u Nechanic či Bouzov, které mají skutečně blíže k pohádkám, než ke gotickým hradům a původnímu významu a podstatě věže.

Na úvod je důležité rozlišit dva typy věží – obranou a obytnou. Obytná věž nabízela komfortní bydlení, ale jen v omezené míře obranu. Taková věž se odborně nazývá jako donjon. Zvláštní vstup byl již v přízemí a vedl do slepé zásobovací místnosti. Hlavní vstup byl v úrovni prvního patra či výš. Přístup vedl po padacím můstku či lávce. V prvním patře mohl být hlavní reprezentační sál, v dalším patře pak obydlí hradního pána a v následujícím patře či polopatře, kdy už se většinou jednalo o podsebití, byl prostor pro strážní posádku. Patra propojovala zpravidla dřevěná schodiště či schodiště v síle zdiva. V sále a v prostoru obydlí pána nechyběl krb ani prevét, tedy záchod. Od prvního či druhého patra věž obsahovala dostatečně velká okna, což zaručovalo prosvětlenost prostoru. V určitém období byly donjony výsadou královských hradů. Najdeme je například na královském hradě Vimperk či Týřov. Později se tento typ rozšířil a stal se naopak hlavní součástí tvrzí méně urozené a movité šlechty.

Vedle toho existoval tzv. bergfrit, tedy obranná věž, která naopak měla charakter čistě fortifikační. Na rozdíl od donjonu neměla vchod v přízemí, ale až v patře či výše, kam opět vedl padací most či lávka. Toto propojení se dalo přerušit a obránci hradu tak zůstali ve věži v bezpečí. Jednalo se o místo poslední obrany, pokud už byl samotný hrad dobyt. Věže to byly vysoké a dominantní s velice silnými zdmi. Byly často umístěné tak, aby chránily vstup do hradu. Z tohoto důvodu mohly být někdy opatřeny břitem, který zvyšoval jejich odolnost, jako je to možné vidět například na hradě Zvíkov či Strakonice. Fungovaly též jako strážní pozorovatelna, odkud bylo možné sledovat rozsáhlý prostor a varovat tak včas před blížícím se nebezpečím.

Jejich společnou funkcí byla reprezentace. Věž skutečně měla ve středověku jak své praktické uplatnění, tak také symbolické. Šlo o demonstraci síly a společenského postavení. I proto existují hrady, kde věž fungovala pouze jako tzv. hláska. Nebyla tedy kvůli svým drobným rozměrům ani obytná, ani obranná, ale měla demonstrovat postavení a ego majitele. To byl též důvod, proč byly při dobývání hradu věže často pobořeny či ničeny, právě jako symbolické zlomení a potupa daného majitele.

Symbolický význam věže převzali i lidé z renesančních časů. Namísto strážných do nich však začali umisťovat hodinové stroje. Reprezentace si však byli stále vědomi a věže tak na mnoha hradech, které se postupně měnily v zámky, zůstaly. Doba jejich obliby, byť již v romantickém duchu, se opět vrátila až v 19. století.

Témata:  architektura,  historie,  hrady a zámky