Jedna z nejrychlejších válečných stíhaček? Rumunský létající zázrak obdivoval celý svět

Jediná rumunská letecká továrna Industria Aeronautică Română (po znárodnění v roce 1939 Interprinderea Aeronautică Română) v Brašově byla sice založena s pomocí Francie již v roce 1925 a o vlastní konstrukce se pokoušela už v roce 1930, ale o domácí konstrukce letectvo nestálo. Místo nich byla v Polsku v roce 1936 zakoupena licence na stihačku PZL.11 a o rok později na modernější PZL.24. Polská hornoplošníky se slabou výzbrojí již rozhodně nepatřily k nejmodernějším konstrukcím. Kvůli horšící se situaci v Evropě se Rumunsko rozhodlo vyvinout modernější stroj, který by mohl být vyráběn bez cizí pomoci.    

Rumunští inženýři se rozhodli využít maximum konstrukčních prvků z polských letadel, se kterými již měli bohaté zkušenosti. Nové letadlo mělo s PZL.24 shodnou poloskořepinovou záď trupu, kormidla a uložení motoru. Letadlo však bylo na rozdíl od svého předchůdce dolnoplošník se zatahovacím podvozkem. První prototyp vzlétl v dubnu 1939 a svět udivil svými výkony. Stroj s rozpětím 9,09 metrů a délkou 9,22 metru dokázal vyvinout rychlost až 560 kilometrů. Maximální dostup měl IAR-80 11 000 metrů a do 5000 metrů se dokázal dostat za 6 minut. To z rumunského stroje dělalo ve své době třetí nejrychlejší stihačku. Stihačku ocenili i němečtí piloti, kteří s ji mohli v té době vyzkoušet. Tvrdili, že mnoha parametrech je stroj lepší než Messerschmitt Bf109 a měla velmi příjemné ovládání.

Původně se počítalo, že do IAR-80 bude zamontován německý motor Jumo 211 s výkonem 1340 koní. Němci však Rumunům licenci na své motory neprodali a ti museli do svého nového válečného oře dát starší motor IAR-K14-1000A s výkonem 1025 koní. Motorem, původně produktem francouzské firmy Gnome-Rhône, byla vybavena i polská PLZ.24. Rumunský stroj i přesto, že byl o 450 kilogramů těžší, byl o 50 kilometrů rychlejší a obratnější než polský se stejným motorem. Původní výzbroj tvořilo šest belgických 20 milimetrové kulometů FN. Po pádu Belgie a přerušení dodávek byly stroje vyzbrojeny domácími 13,2 milimetrovými kulomety Ikaria (licenční belgické FN) a bitevní verze dostala dva 20 milimetrové německé kanóny MG FF/M.

První operační nasazení čekalo IAR-80 22. června 1941 proti Sovětskému svazu. Rumunským letcům se poměrně dařilo a do konce roku 1941 sestřelili 100 sovětských letadel při 21 vlastních ztrátách. Zkušenost z války proti SSSR využil konstrukční tým při přípravě nových verzi IAR-80 A a B, které měly posílený drak, vyladěnější motor a nové pancéřování. Rumuni také kvůli nedostatku střemhlavých bombardérů část produkce upravili na typ IAR-81. Tem mohl nést jednu bombu o váze 250 kilogramů pod trupem, nebo pod křídly dvě 50 kilogramové. Stroj také mohl být vybaven přídavnou nádrží.

Na východní frontě působil stroj až do porážky u Stalingradu, ve které se ještě rumunským pilotům podařilo sestřelit 45 nepřátel při ztrátě 11 strojů v leteckých soubojích. Dalších devět jich bylo ukořistěno Rudou armádou při jejím rychlém postupu na letištích. Zbytek rumunského letectva bylo staženo k obraně ropných polí u Ploesti. Ty byly posledním přírodním zdrojem ropy pro nacistické Německo. Proto se staly terčem intenzivního spojeneckého bombardování. Boje nad Ploesti byly jedněmi z nejtvrdších v dějinách letecké války. A IAR-80 si při obraně ropných polí vedle skutečně dobře. Během operace Tidalwave, tedy druhého amerického bombardování Ploesti, se Rumunům na IARech podařilo při vlastní ztrátě jednoho stroje sestřelit 7 bombardérů B-24.

Opravdové žně čekaly letky vybavené IAR-80 10. června 1944, kdy se jim při obraně polí podařilo sestřelit při ztrátě tří strojů 23 daleko modernějších dvoumotorových strojů P-38 Lightning. Byla to však labutí píseň této dozajista pozoruhodné rumunské stíhačky. Výroba IAR-80 skončila již v roce 1943 a na moderní výkonné americké stroje létající ve velkých výškách nestačil. Především americké stroje P-51 Mustang se staly pro Rumuny noční můrou. Od dubna do přesunutí do druhé linie v červenci šla na vrub Mustangů většina ze 36 ztracených IAR-80. Zbylé IARy ovšem ještě letecká penze nečekala. Dne 23. srpna 1944 Rumunsko změnilo strany a obrátilo své zbraně proti bývalému německému spojenci. V rámci této kampaně se stroje IAR-80 podílely po boku sovětského letectva i na osvobození Československa. Poslední bojovou misi Rumuni provedli 8. května 1945.

Mezi léty 1938 a 1943 bylo vyrobeno kolem 400 kusů všech verzí IAR-80. Z toho bylo v boji nebo kvůli haváriím ztraceno 220 strojů. Naopak letci na IAR-80 jistě sestřelili 539 nepřátelských strojů, 90 jich ve vzduchu zničili pravděpodobně a 168 jich zničili na zemi. Po válce zbylé IAR-80 dosloužily jako cvičné stoje. Poslední dolétal až v roce 1952. Bohužel ani jeden z nich se do dnešních dnů nedochoval. V bukurešťském leteckém muzeu ovšem za použití původních dílů postavili věrnou kopii stroje, který ve své době proslavil rumunský letecký průmysl a letectvo po celém světě.

Témata:  II. světová válka,  letadla II. světové války,  Rumunsko,  letadlo IAR-80