Slované ve službách muslimů? Před janičáři se staletí třásla celá Evropa

Přesné datum vzniku janičárských oddílů není známo. Někteří historikové přisuzují vznik Orhanovi, který vládl do roku 1362, další se spíše kloní k Muradu I. Původně janičáři vznikli jako stála sultánova armáda, která se rekrutovala z otroků získaných jako daň z válečné kořisti. Sultánovi totiž připadla pětina válečných zajatců. V pozdější době byly jednotky doplňovány prostřednictvím tzv. „daně krve“ (devširme). Sultánovi úřednici projížděli každých 5 let poddaná území a vybírali nejsilnější chlapce z křesťanských rodin.

Chlapci byli přiděleni do tureckých rodin, kde se naučili jazyk, zvyky a zásady islámského náboženství a prošli také povinnou obřízkou. Během výchovy byli pod neustálým dohledem eunuchů. Kromě dodržování přísné disciplíny, zákazu nosit vousy ani mít manželku. Díky tomto výcviku se stali extrémně disciplinovanými. Na jejich výkonu se kromě krutých trestů podílela i pozitivní motivace. Přestože byli otroky, dostávali stály plat a ve výslužbě penzi, a nakonec se stali součástí vysoce postavené vrstvy a požívali řady výhod a privilegií. Mnoho se jich podílelo jako begové na správě dobytých území. Sultán využíval jejich znalosti jazyka a kultury podrobených národů.

Mnoho křesťanů devširme přijímalo ochotně, protože vojenská služba u janičářů znamenala zlepšení společenské i ekonomické situace rodiny. Někteří Janičáři se dokonce stali vezíry. Například Sokolu Mehmed Paša sloužil třem sultánům a po celých 14 let byl nejmocnějším mužem rozsáhlé říše.Z řad Janičářů ale také vzešel jeden z největších nepřátel Osmanů, slavný Skanderbeg vůdce Albánské rebelie, který dokázal přes dvacet let odolávat silám Osmanů. Proslul jak taktikou partyzánské války, tak svou nesmiřitelnou krutostí vůči Osmanům. Standardními zbraněmi janičárů byly zpočátku luky a šavle, velmi brzy ale byla výzbroj doplněna o zbraně na střelný prach. Janičáři se tak stali první standardní armádou, která regulérně využívala moderními palnými zbraněmi jako běžnou součástí výzbroje. Mezi další inovace Janičářů patřili jednotné uniformy a pochod na rytmus bubnů. Vyznamenali se kupříkladu proti Srbům v bitvě na Kosově poli, při obléhání Konstantinopole či při prvním obléhání Vídně. Od počátku 17. století janičáři začali být politicky aktivní a osamostatnily se. Místo prosazování sultánových příkazů se soustředili na zachování svých výhod a privilegií. I když vznikli jako v podstatě nejmodernější evropská armáda, janičářský systém postupně zastaral. Sami janičáři se mnohým reformám urputně bránili. V 18. století, po zrušení devširme (1683), již většina z nich patřila k nižší a střední vrstvě tureckého obyvatelstva. Přísná disciplína zákazy byly neustále porušovány. Místo vojenské službě se věnovali čím dál tím více civilním zájmům. Janičáři se stali vlivnou politickou silou, schopnou odstranit sultána, s nímž nesouhlasila, podobně jako  pretoriánské gardy v starověkém Římě. Postupně ovládli celou státní správu, mnohdy však svou moc využívali pouze k osobnímu obohacení. Například se v roce 1622 dostali do konfliktů s mladým sultánem Osmanem II., který je chtěl nahradit modernější armádou. Osman II. byl nejprve vsazen do vězení a pak dokonce zavražděn. Také relativně prosperující tzv. období tulipánů za Ahmeda III. skončilo, abdikací sultána který se janičářům znelíbil. Svrhli a zavraždili dalšího sultána Selima III., protože se Janičáře pokusil zrušit v roce 1808. Nakonec byli Janičáři poraženi po velké vzpouře roku 1826. Janičáři byli rozpuštění dekretem Mahmuta II. a přes 6000 jich bylo popraveno.

Janičářská pověst ale přetrvává dodnes. V některých balkánských jazycích slovo janičář a jeho obdoby dodnes znamenají zrádce, a i v češtině máme pořekadlo, kterému dali vzniknout janičáři: „poturčenec horší Turka“

Témata:  Turecko,  armáda,  historie,  Islám