Děti je zbožňují, dospělí je považují za trochu znepokojivé. Proč se lidé bojí panenek?

Děti je zbožňují, dospělí je přinejmenším považují za trochu znepokojivé. Podle psycholožky Kate Wolitzké-Taylorové z Kalifornské univerzity se strach z panenek netýká mladých lidí ani dětí. Problém nastává u toho, kdo si v průběhu let nasbíral zkušenosti s nesmrtelnými postavami popové kultury, jako je panenka Chucky ve filmu Dětská hra, nebo Annabelle, film o ďáblem posedlé panence. Ten byl údajně inspirován pravdivým příběhem. Stačí si jen poslechnout hudbu k filmu, aby nám naskočila husí kůže, říká Kate Wolitzká-Taylorová.

Od vraždících panenek z filmů se kolektivní strach přesunul i na nevinné hračky a stává se, že vstoupíme do dětského pokoje a máme pocit, že nás panenka sleduje pohledem. Iracionální spojení mezi panenkou a znepokojivými pocity může vést k tomu, že pociťujeme strach či nervozitu k jakékoli hračce s lidskými rysy nebo k jejímu obrazu.

Dosud nebyly vypracovány žádné specifické studie o strachu z panenek, ale v roce 1970 se Japonec Masahiro Mori pokusil vysvětlit, proč mohou roboti podobající se lidem vyvolat nepříjemné pocity. Stává se to, když robot, který se chová zásadně realisticky, najednou učiní něco, co připomíná člověka.

Při mezinárodní studii realizované na tisícovce osob se její autoři tázali, co obecně nepříjemné pocity způsobuje. Byla to nejednoznačnost, možnost, že nějaký předmět nebo nějaká situace mohou být různě interpretovány. Nejednoznačnost je silným impulzem strachu. Proto ten, kdo zhlédl panenku nebo klauna v hororovém filmu, má vůči nevinné hračce nepříjemný pocit, že přesně neví, co se může stát. Je to nepředvídatelný a hrůzu vzbuzující předmět.

Strach z panenek se může zvrátit v úplnou fobii (pediofobii). Je to vzácná nemoc, lišící se od klasických fobií vyvolávaných zvířaty, infekcemi nebo chorobami. Ty totiž mají konkrétní základ. Fobie se liší od prostého strachu: jde o stálou poruchu, která více či méně znemožňuje člověku vést normální život. Nejstrašlivější místo na světě je pro osobu trpící pediofobií Ostrov panenek ležící několik kilometrů od mexické metropole. Tam se v 50. letech minulého století uchýlil rolník Don Julián Santana Barrera. Opustil ženu a dceru pro to, co považoval za své poslání: viděl (či věřil, že viděl) holčičku, jak se topí v laguně, která obklopuje ostrov, a od té doby sbíral nejrůznější panenky, zdeformované a zmrzačené, poskládané z utržených údů. Ty zde vystavil, aniž by je opravil nebo očistil, a tak se ostrov stal jakýmsi muzeem hororu pod širým nebem.

Pediofobii je stejně jako jiné fobie možné léčit tím, že postižený je postupně seznamován s příčinami svého strachu. Ve specifických případech se doporučuje vstoupit do místnosti s jednou nebo více panenkami a postupně se jim dívat do tváře a brát je do ruky. Pro toho, kdo nemá fobii, ale je jen znepokojen (jestliže viděl příliš mnoho hororů), tu je jednoduché řešení: o Halloweenu je pro něho lépe se vyhnout filmům jako je Dětská hra ři Annabelle.

Témata:  lidé,  hračky,  psychologie