Poprava oběšením: Proč jde o jeden z nejhorších způsobů smrti?

Je zajímavé, že od určité doby je sprovození ze světa pomocí škrtidla bráno jako záležitost potupná. Jeden příklad za všechny – když proběhl Norimberský proces s nacistickými pohlaváry, kteří měli pykat za své zločiny, nejvýše postavený z nich, koho se podařilo lapit, velitel vzdušných sil luftwaffe Herman Göring, se smířil s rozsudkem ve formě trestu smrti, ale zásadně odmítal, aby byl oběšen. To považoval za neslučitelné se svou stavovskou ctí. Nebyl to jediný případ, ostatně pokud se vykonávaly popravy v době válečné, zásadně skonali zajatci se zavázanýma očima před řadou střelců.

Přitom pokud se vydáme do historie, tak oběšení v dávných dobách, sahající až na samou hranici pravěku, bylo považováno za úlitbu bohům a v některých zemích (například v Číně) tak směli být sprovozeni ze světa pouze aristokraté (totéž se tvrdí o starých Germánech, ale v tomto případě to není bezpečně prokázáno). Odsouzeníhodný až zahanbující nádech dostala tato exekuce až ve středověku – a těžko říci proč.

Třeba dávní Keltové viděli v oběšení poctu bohu větru Esusovi, se značně nechutným vysvětlením, že si své oběti před vypuštěním duše chce ještě pohoupat. Další legenda připomíná boha Ódina, který se podle legendy sám oběsil na stromě Yggdrasil, ovšem učinil tak dobrovolně ve víře, že dosáhne osvícení.

Jak se věšelo

Až do pol. 18. století šlo o trest "pověšení", kdy šibenice neměly propadla a nešťastník dosáhl špičkama na zem, takže se škrtil. To bylo záměrné. Tresty se tehdy kumulovaly. Byl jste odsouzen k pověšení a například ještě k rozčtvrcení. Kat tedy zločince nechal přiškrtit, pak sundal a ještě rozřízl pilou. Kat byl povinen dohlížet, aby byl odsouzenec co nejdéle naživu.

Oběšení, tedy zlomení vazu na šibenici s propadlem, přišlo až s osvícenstvím a rozšířilo se v 1. pol. 19. století. Dlouho bylo problémem zjistit, kdy dojde ke zlomení vazu. Nešlo ani tak o délku provazu, ale o hloubku propadla. Pod vámi musí být nejméně metr a půl, aby nastala okamžitá smrt.

I ženy byly popravovány pověšením, soudy měly slitování jen s těhotnými. Pokud jde o popravu mečem, záleželo na urozenosti, nikoli pohlaví. A ani stětí vyhrazené šlechtě nemuselo být humánní. Stávalo se, že kat popravu nezvládl. Odsouzenému například nasekl rameno nebo naštípl obratel, když se netrefil přesně mezi ně.

Mýty kolem oběšení

V některých knihách či filmových adaptacích je popisován způsob, jak popravu oběšením přežít – odsouzenci si nechali zavádět (nebo prostě polkli) různé trubičky z materiálu od měkkého kovu až ke sklu. Je to dost nepravděpodobné, protože se logicky naskýtá otázka, zda by lékař po exekuci při ohledání těla nepřišel na to, že „popravený“ ještě žije, dále si pak lze celkem logicky položit otázku, jak by onu trubičku ze svých útrob dostal.

Ve válečné době byly popravy oběšením velmi časté a dokonce hromadné – zvláště nacisté často používali velice brutální metodu, kdy na dřevěný rám zavěsili několik oprátek, odsouzení stáli většinou na automobilech, které na daný povel odjely. Oběti tak byly sprovozeny ze světa tím horším, více útrpným způsobem.

Zvlášť dobře známá je exekuce neúspěšných spiklenců, kteří v roce 1944 zkusili odstranit Adolfa Hitlera – jednalo se o operaci Valkýra. Jedna z hlavních osob, hrabě Claus Schenk von Stauffenberg měl to „štěstí“, že byl prakticky v ten samý den, kdy se mu nepovedl v Hitlerově Vlčím doupěti atentát na Vůdce, ihned zastřelen. Ostatní obvinění prožili strašné poslední okamžiky v životě, protože Hitler jako mstu nařídil, aby „viseli jako prasata“. V malé místnosti tak byly na traverzu zavěšeny řeznické háky a odsouzení na ně byli pomalu vytahováni, což bylo obrovské utrpení a smrt byla hodně pomalá.

Existují i případy, kdy docházelo k podivným sebevraždám, za kterými stojí asfyxiofilie. Tato sexuální úchylka může být provozována mezi partnery nebo při autoerotice. Je to velice nebezpečná praktika, postavená na přiškrcování či přidušování (asfyxii). Je známo nemalé množství těch, kteří tuto hrátku se smrtí špatně odhadli a udusili se – mezi ně patří například někdejší hvězda akčních filmu, americký herec David Carradine.

První písemný záznam o asfyxiofilii je ale již ze 16. století. Obecenstvo si při popravách všimlo, že během pověšení může mít muž erekci či přímo ejakulovat, což je dáno extrémní hypertenzí, když se dusíte. Alchymisté a čarodějnice chodili potají na šibeniční vrchy, kde sbírali byliny, které údajně rostly ze semene oběšenců (např. mandragora).

Známé jsou rovněž případy sebevražd ve vězeních, mezi ty nejznámější patří hromadná dobrovolná smrt členů teroristické skupiny Baader-Meinhof: Andreas Baader, Jan-Carl Raspe, Ulrike Meinhofová a Gudrun Enslinová tak učinili v roce 1977 ve svých celách po neúspěšném pokusu o únos letu LH 181. V našich věznicích takto ukončili svůj život například Karel Kopáč, Jaroslav Malý, Otakar Tomek či Stanislav Večeřa.

Oběšení u nás

Exekuce vykonávané na území Československé republiky většinou probíhaly v Pankrácké věznici, kde byla šibenice instalována na nádvoří. Krátce po válce byly popravy ještě veřejné, například jeden ze strůjců obrovského utrpení českého národa v době heydrichiády Karl Hermann Frank, odpovědný za vypálení Lidic u Kladna, byl 22. května 1946 veřejně oběšen, na jeho smrt se přišlo podívat na 5000 občanů.

Další odsouzení smrti už byli sprovozeni ze světa s vyloučením veřejnosti. Jejich řada je hodně dlouhá, stačí vzpomenout jmen jako JUDr. Milada Horáková, Záviš Kalandra, Ondřej Buchal, Oldřich Pecl, Karel Čurda, Rudolf Slánský, Marie Fikáčková, Irena Čubírková, Václav Mrázek, Jaroslav Papež, Ladislav Hojer… Poslední popravenou ženou byla Olga Hepnarová (1975), mužem pak Vladimír Lulek za několikanásobnou vraždu rodinných příslušníků (1989), na Slovensku to pak byl téhož roku, ale o čtyři měsíce později Štefan Svitek, který zavraždil těhotnou manželku a dvě dcery.

Témata:  historie,  popravy,  sebevražda