Jak se žilo v době, kdy lidé neznali hodiny? Čas před pár stoletími nebyl důležitý

Dlouhá staletí pro člověka bylo přesné měření času jen obtížně dostupnou technologií. Sluneční, vodní nebo přesýpací hodiny neposkytovaly zrovna na vteřinu přesné informace. První mechanické hodiny sice byly sestrojeny již ve 13. století v anglickém klášteře, ale široce rozšířenými se hodiny a hodinky staly až v 19. století. Na druhou stranu, změřit čas je možné i pomocí méně sofistikovaných zařízení.

Kdo umí osedlat koně, nepotřebuje hodinky

Čas se dá sledovat prostřednictvím ritualizovaných činností, které se v určitém kulturním okruhu pevně ustálily díky opakování s železnou pravidelností. Typickým příkladem je doba „osedlání koně“ používaná jako jednotka času v Mongolsku (trvá cca 2-4 minuty) nebo doba potřebná pro „podojení ovce“ (10 minut). Jiné kultury používají například jako časovou jednotku dobu „kouření dýmky“ (3-5 minut). Tyto činnosti jako prostředník k uchopení plynoucího času se dodnes zrcadli v našem jazyce. Například tzn. „kuřpauza“ zrcadlí tendenci měřit čas právě podle těchto činností. Pomocí obdobné metody není problém časově strukturovat celý den. Kmen Knole z Ugandy nezná pojmy jako dopoledne, odpoledne, ráno nebo večer, ale rozlišuje dobu nabírání vody či dobu kojení atd.

Pokud bylo plynutí času lidí ve společnosti řízeno v blízké provázanosti s přírodou, vnímání času tíhlo k cykličnosti. Zatímco dnes nemáme pochyb o tom, že čas plyne od minulosti, přes přítomnost do budoucnosti, vždy tato vývojová linie neplatila. Čas plynul v cyklech. Každý rok se vrátí slunovrat, který přináší příslib příznivějšího počasí. Jinými slovy každý rok po zimě přijde jaro, po létě podzim a tak stále dokola. V kontextu tradiční společnosti byly tyto milníku opakující se v cyklickém kruhu mnohem důležitější, než jestli je zrovna rok 1306 nebo 1307.

Nevíte kolik vám je? Kdysi běžná situace

Z dnešního úhlu pohledu však čas, který se opakuje v neměnných kruzích – cyklech, přinášel určité obskurní situace. Například poznání vlastního stáří je v cyklickém systému dost irelevantní. Nějaký čas historikům trvalo, než si poradili se záznamy z inkvizičních archů, kde obviněné baby kořenářky odpovídaly na otázku týkající se jejich věku: „je mi 50 a možná 100 let.“ Pro vesničany ve středověku totiž lineární plynutí času nic neznamenalo. Cyklický čas je totiž časem věčného návratu. Vše se v kruhu vrací do počátečního bodu, při čemž je poněkud obtěžující sledovat, kolikrát k tomu došlo. Jako vysvětlující příklad poslouží i pojetí východních náboženství hinduismu a budhismu. Život je neustále se opakujícím cyklem znovuzrození a převtělení, který bude zpřetrhán až dosažením Nirvány.

Víte kolik vám je? To proto, že se máte rádi…

Drobným paradoxem je, že první setkání naší civilizace s lineárním pojetím času přineslo také náboženství. Křesťanství totiž má jasně definován počátek a konce světa. Ovšem náboženství nikdy neurčovalo chod lidského života tak důsledně, jak by se mnohdy zdálo. Skutečná proměna vnímání času přišla až v situaci, kdy člověk přestal být závislým na dění v přírodě. Zejména v městských společenstvích totiž život začal být čím dál více určován potřebami individuality než potřebami kolektivu. S trochou nadsázky je možné říci, že člověk opustil spokojenost z dosaženého v kolektivním měřítku a vyměnil ji za trochu sobeckou představu budoucnosti, na kterou se těší, ale jen pro svůj osobní prospěch.

Témata:  historie,  čas,  příroda