Adolf Eichmann se stal jedním z nemnoha zločinců nacistického režimu odsouzených za rozpoutání holokaustu. Nejrozsáhlejší genocida v dějinách lidstva však nevznikla žádnou náhodou. Musela být pečlivě zorganizována a promyšlena. Organizačním mozkem se stal právě Eichmann.
Podobě jako Hitler se i jeho jmenovec Adolf Eichmann narodil v Rakousku, ale odtud uprchl v momentu, kdy byla v Rakousku zakázána nacistická strana. Eichmann nepatřil ke klíčovým politickým figurám v otázkách války a centrální politiky. Měl jinou specializaci, a tou byla židovská otázka. V počátcích expanze nacistického Německa měl na starosti organizaci deportací židů nejprve z anšlusovaného Rakouska a posléze i z Protektorátu Čechy a Morava. Z tohoto důvodu i pobýval v Praze v bytě po známém židovském autorovi Egonu Erwinu Kischovi.
Expert na přesuny i na vyhlazování
Jenže horlivému úředníkovi Eichmanovi se práce s deportacemi příliš nedařila. Jelikož v Maďarsku, kam je směřoval, je odmítali. Po anexi Polska se ukázalo pro tento účel ideální polské území, ovšem Eichmann se chtěl předvést mnohem exotičtějším plánem. Deportovat židy na ostrov Madagaskar. Přestože o deportaci sepsal Eichmann celou knihu, kterou nechtěli vydat ani nacisti, plán to byl stejně bizarní jako nerealizovatelný. Situace se změnila po-té, co Adolf Hitler vyslovil plán, že židé mají být zlikvidování nejen přesunuti. Eichmann se okamžitě přizpůsobil a z odborníka na deportace se stal expert na vyhlazování.Přizpůsobit se pro něj nebyl problém. Hlavně, že mohl potěšit své nadřízené.
Ďábel, nebo jen úředník?
Po Eichmanově únosu Mosadem a tajnému převozu z Argentiny, kde se skrýval jako řada jiných nacistů, do Izraele však vznikl ještě jeden příběh o Adolfu Eichmanovi. V průběhu procesu, na jehož konci čekala jednoho z nejdůležitějších organizátorů holokaustu oprátka, s ním udělala řadu rozhovorů přední postava dějin filosofie Hannah Arendtová.
Zatímco veřejnost se hroutila nad monstrozitou skutků předního nacisty, podle Arendtové vše bylo jinak. Eichmann ji připadal pouze jako horlivý úředník, který „pouze“ plnil rozkazy. Ďábelské zlo páchané v důsledků rozkazu se jej jakoby netýkalo. Zlo se v tomto případě mělo stát pouze důsledkem svědomitého plnění zákonů a rozkazů, proto Arendtová hovořila o „banalitě zla.“ Z filosofického hlediska by podle ní totiž stejně agilně židy zachraňoval, jako je pomáhal vraždit, pokud by tak byl stejně dobrým přisluhovačem systému. Myšlenka je dodnes velikým mementem toho, jak může totalitní systém využít lidí bez dostatečného morálního kompasu a těch je mezi lidmi většina. Eichmann byl totiž jen jedním z milionů Němcu přisluhujících zrůdnému režimu a nejinak to bylo v případě komunistických a jiných totalitních režimů, zatímco aktivních odpůrců byla vždy jen hrstka.
Zlo, nebo jen rozkaz?
Paradoxem je, že obraz popsaný Arendtovou, je sice trefnou analýzou lidského chování, ale v osobnosti hlavního protagonisty se nejspíš zmýlila. Vývody odpovídají Eichmannovým výpovědím v době procesu, kde např. s klidem popisoval, jak dokázali s jeho přispěním nacisté zabíjet desetitisíce lidí v koncentrácích denně, ovšem historické rozbory zaujetí Eichmanna nacistickou ideologií hovoří o tom, že nebyl jen výkonným úředníkem, ale sám se v nacistických zvěrstvech vyžíval. Historik David Cesarini např. poukázal na Eichmannovu domýšlivost, kdy si vedl archiv mediálních obrazů o jeho osobě a liboval si v tom, jak je nazýván „židovský kat“ apod. Přesto myšlenka o banalitě zla, kdy milióny přisluhovačů totality neváhali páchat zlo, protože to byl prostě rozkaz, aniž by měli zásadnější výčitky svědomí je dodnes mementem, co ve skutečnosti totalita znamená.
Témata: Adolf Eichmann, holocaust, II. světová válka, koncentrační tábory
Související
23. března 2019 20:23
