Hitlerovy nejděsivější bestie: jednotka zločinců se neštítila ničeho!

Reichsführer-SS Heinrich Himmler měl utkvělou touhu vytvořit jednotku z pytláků. Takový jednotka měla podle jeho představ být ideální v protipartyzánském boji, kdy místo zvěře, měli pytláci lovit lidi. V Německu bylo pytláctví zločinem a většina pytláku byla v roce 1940, kdy byla jednotka založena již dávno v koncentračních táborech nebo ve vězení. Bylo tedy od začátku jasné, že nový vojenský svazek Waffen-SS bude trestanecká jednotka.

Himmlerův šéf personálního oddělení Gottlob Berger měl jako velitele nové jednotky připravenou skutečně výjimečnou osobnost. Oskar Dirlewanger se narodil 26. září 1895 ve Würzburgu. V mládí byl vynikajícím studentem. Už v roce 1913 vstoupil do německé armády. Za války získal několik vyznamenání včetně Železného kříže a v divokých letech po válce se připojil k ultrapravicovým bojůvkám Freikorps. Stačil i studovat a v roce 1921 získal doktorát z ekonomie. Díky své vyzáblé postavě měl přezdívku Ghándí.

V roce 1923 vstoupil do NSDAP a do SA. Po převzetí moci se kariéra SA-Sturmführera Dirlewangera mohla raketově pohnout vzhůru. Projevila se však jeho zvrhlost. V roce 1934 byl odsouzen na dva roky do koncentračního tábora za znásilnění dvou nezletilých dívek. Ze strany i SA byl vyloučen. Po propuštění pracoval v textilní továrně. Opět měl ovšem opletačky s mladými děvčaty a hrozil mu soud. Jeho starý kamarád Berger ho však uklidil. Dirlewanger odjel do Španělska, kde bojoval jako dobrovolník v Legii Condor po boku Francových nacionalistů.

Po návratu do Německa mu v roce 1939 opět kamarád Berger zajistil přijetí do SS s hodností SS-Manna. Se vznikem jednotky pytláků dostal příležitost. Z 2000 vězněných pytláků bylo nakonec vybráno jen 80. Ti byli odeslání do koncentračního tábora Oranienburg, kde v červnu 1940 vzniklo Wilddiebkommando Oranienburg. Po výcviku byla jednotka odeslaná do Generální gouvernement, tedy do okupovaného Polska, kde se jednotka pustila nejen do pacifikace zárodků odboje, ale i místního židovského obyvatelstva. Jednotka vraždila, rabovala a plenila. Sám Dirlewanger, povýšeny na SS-Obersturmführer, byl obviněn ze znásilnění několika židovských a polských holčiček, které poté zastřelil. Nacistům nevadila smrt nebohých žen, ale to, že se šílený esesák mísil s nečistou krví.

To už ovšem byla jednotka a její velitel pod ochranou samotného Himmlera. Dirlewanger byl sice perverzní psychopatický vrah a pedofil, ale výsledky měl. Jednotka byla doplněna na 300 mužů, přejmenovaná na Sonderkommando Dirlewanger a její velitel opět povýšen na SS-Hauptsturmführer. Podmínky v jednotce byly tvrdé a Dirlewanger požadoval úplnou poslušnost. Neváhal vlastní vojáky často za sebemenší neposlušnost popravovat. To, co jeho muži umí, ukázali po začátku operace Barbarossa, kdy byla jednotka nasazena v dnešním Bělorusku. Jednotka povraždila během války na 60 000 „partyzánů a jejich podporovatelů“. V drtivé většině naprosto nevinné civilisty.

Dirlewanger se na masakrech osobně podílel, a zvláště si oblíbil metodu, kdy jeho muži nahnali obyvatele do jednoho stavení, které pak podpálili. Kdo se pokusil uprchnout byl zastřelen. Symbolem takových masakrů se stala běloruská vesnice Chatyň vypálená v roce 1943. Ze 157 obyvatel přežilo řádění pouhých 8 lidí. I na tomto masakru se podílelo   Sonderkommando Dirlewanger. Jednotka byla záhy po masakru rozšířena na pluk s 2000 muži a její velitel oceněn Německým křížem ve zlatě. Tehdy již v řadách jednotky sloužili především zločinci, vojáci SS, Wehrmachtu a Luftwaffe, kteří se provinili proti vojenské cti a sovětští přeběhlíci, především z řad německé menšiny žijící v na území SSSR.

Skutečnou hvězdnou hodinou těchto vrahů se pak stalo nasazení SS-Sonderregimentu Dirlewanger při potlačení Varšavského povstání v srpnu 1944. To, co Dirlewangerovi vojáci předváděli, znechucovalo i otrlé esesáky. Vrcholem bylo, když během masakru ve varšavské čtvrti Wola narazili vojáci na sirotčinec s asi 500 dětmi. Dirlewanger poručil esesmanům šetřit municí a nebohé bezbranné děti tak jeho vojáci ubili pažbami nebo ubodali bajonety. Na druhou stranu měla jednotka neuvěřitelné ztráty. Vojáci pluku bojovali bez pudu sebezáchovy a fanaticky. Po převelení do Varšavy v srpnu měl pluk 882 mužů. Zásoba vězňů byla v nacistickém Německu nekonečná. Během dvouměsíčních bojů tak jednotka přišla o 2750 mužů!

Po potlačení povstání přišel opět čas ocenění. Dirlewanger byl již v srpnu povýšen na SS-Oberführera a v říjnu získal Rytířský kříž železného kříže. Navíc jeho jednotka byla znovu rozšířena. Z pluku se v prosinci stala brigáda.  Dirlewangera „ocenili“ i Sověti a maršál Žukov vypsal odměnu na jeho hlavu. Po Varšavě se pluk přesunul na Slovensko, kde se zapojil do posledních bojů Slovenského národního povstání. A v prosinci se již jako brigáda přesunul k Budapešti. Všude po jednotce vrahů zůstávali jen mrtví a vypálené vesnice.

Brigáda utrpěla u Budapešti těžké ztráty, byla stažena z fronty a na začátku února 1945 transformována v 36. Waffen Grenadier Division der SS. Dirlewanger si její velení moc neužil, protože byl 15. února 1945 v boji zraněn a do konce války už se nestačil uzdravit. Na jeho místo nastoupil SS-Brigadeführer Fritz Schmedes. Německá situace byla již zoufalá, takže do jednotky byli masově nabíráni političtí vězni z koncentračních táborů. Ti okamžitě při první příležitosti dezertovali. Divize byla nasazena při obraně Berlína, kde ji v dubnu 1945 Sověti rozdrtili.

Po samotném Dirlewangerovi jako by se slehla zem. Po válce se o jeho osudu vedlo mnoho spekulací. Podle jedné verze se stal čelenem francouzské legie a bojoval v Indočíně. Jindy se zase objevil v Egyptě, kde pomáhal s výcvikem armády. Pravda byla však prostší. Dirlewanger padl v květnu do francouzského zajetí a byl přemístěn do zajateckého tábora Altshausen. K jeho smůle, stráže tábora byly složeny z polských vojáků. Ti jej každý den mučili a bili do bezvědomí. Naposledy vydechnout měl až v noci na 5. červnu 1945. Jeho totožnost a skon potvrdila exhumace provedená v roce 1960. Tak skončil jeden z nejodpornějších a nekrutějších nacistických zločinců   

Témata:  II. světová válka,  Německo,  Německá armáda,  Berlín,  válečné zločiny