Vánoční masakr! Sedlák vládl vesnici. Nepřátelé skončili strašně!

Spor Kalistů a Sojdů začal v roce 1948. Jan Roj, člen klanu Kalistů a vzdálený příbuzný Sojdů, pracoval pro místní úřad. Spolupracoval i s policií, a proto se zúčastnil i zatčení dvacetiletého Jana Sojdy za znásilnění, za které si Sojda odseděl 8 měsíců. To, že byl při jeho pohaně a nevaroval jej, mu Sojda nikdy nezapomenul. O tři roky později, na Sojdově statku, došlo k tragédii. Když chtěl jeden ze Sojdových pohůnků zastřelit toulavého psa, „omylem“ zastřelil desetiletého syna Jana Roje. Nenávist se začala prohlubovat.

Sojda byl bezskrupulózní a všehoschopný muž a brzy začal vesnici ovládat. Díky svým kontaktům na místních úřadech a v polské komunistické straně, měl umetenou cestičku ke zbohatnutí. Získal dvě věcí, kterými si vesničany omotal kolem prstu: jako jediný měl ve vsi telefon a měl vlastní traktor! Všem rád pomohl. Za pomoc chtěl ovšem absolutní loajalitu a občasné službičky. Brzy mu všichni začali říkat "Král". Na „urážku“ od chudších Kalitů však nikdy nezapomněl.

Po letech však mělo dojít k míru. Cestou k němu měla být, podobně jako v pohádkách, svatba. Vnučka Jana Roje Krystyna Kalitová si brala Stanisława Łukaszeka, a na svatbu byl pozván v rámci příměří i celý klan Sojdů. Mezi nimi byla i Sojdova sestra Helena Adaśová. Během příprav ovšem v její tašce začalo mizet maso a nádobí, na což upozornila matka nevěsty. Ostuda byla na světě a po celé vsi se nesla zvěst, že Sojdová krade! Jan Sojda nad touto potupou běsnil a přísahal, že prokletý rod Kalistů vyhladí.    

Příležitost k pomstě se naskytla při půlnoční mši v kostele v Polaniecích. Té se zúčastnili i novomanželé Stanislaw a Krystyna, která byla v pátém měsíci. K nim se přidal i její dvanáctiletý bratr Mieczysław Kalita. Celá skupina přijela dvěma autobusy SAN, ve kterých mnozí vesničané i během mše zůstali. Místo zbožného rozjímání se oddávali mohutnému popíjení vodky. Sojda přijel vlastním vozem Fiat 125p, ale pitku v autobuse si nenechal ujít.

Kolem jedenácté nechal Sojda Krystyně vzkázat, že se její otec opil, a je třeba mu pomoci. Dobrá dcera se jej vydala okamžitě spasit. Chtěla se do čtyři kilometry vzdálené vsi dostat autobusem, ale Sojda ji příkře odmítl. Trojice Kalitů se tedy na cestu po zledovatělé silnici vydala pěšky. Nikdy nedošli. Sojda lží spustil svůj vražedný plán.

Za chvíli se za nimi ozval hluk motorů. Byly to oba autobusy a Sojdův Fiat. Za jejich volanty seděl Sojdův švagr a manžel obviněné z krádeže Józef Adaś, a zeťové Stanisław Kulpiński a Jerzy Socha. Socha seděl za volantem Fiatu a na nic netušící trojici zaútočil jako první. Vozem narazil do dvanáctiletého Mieczysława, přičemž mu zlomil obě nohy. Stanislaw se pokusil chlapci pomoci, ale to už Sojda s Adaśem vyskakují z Fiatu a několika údery těžkou montážní pákou do hlavy mladého muže zabíjejí.

Krystyna se pokouší utéct. Vrahy svého muže pozná a prosí: „Strýčku! Prosím nezabíjejte mě!“ Je to však marné. Rodinná čest musí být očištěna. Mrtvou ženu naloží do autobusu, převezou kilometr a půl od místa vraždy, kde nechají prostředek hromadné dopravy stát v závějích. Tělo těhotné svléknou, a za autobusem upraví do nedůstojné polohy, aby si nálezci mysleli, že byla znásilněna. Chlapec však ještě žije! Zraněného vrazi tedy popadnou dotáhnou jej na cestu a Fiatem mu přejedou hlavu… jeho tělo i s tělem Stanislawa pohodí v příkopu.

Zločin však není beze svědků. Spíše naopak! Na zadním sedadle Fiatu po celou dobu sedí Sojdovy dcery a manželky vrahů. A v autobusech je asi třicítka sousedů ze Zrębina, kteří celé krvavé divadlo sledují, aniž by se snažil někdo pomoci! Vrazi jim totiž pohrozí, že kdyby se o to jen pokusili, skončí stejně. Po vraždě se cestující z jednoho z autobusů přesunou do druhého.

V něm se odehraje těžko představitelná scéna. Jan Sojda, který celou dobu vraždění držel růženec, nechá všechny přísahat na kříž: „Opakuj po mně: Přísahám svou krví a tímto svatým křížem, že jsem tu nic neviděl. V tom ti pomoz Bůh. “ a zlověstně dodává „Jinak skončíš jako Kalita.. “ To, že nic neprozradí, musí stvrdit i krví. Každý se píchne do prstu a ten otiskne na kus papíru. Aby bylo však mlčení jistější, Sojda rozdává peníze po hrstech. Nyní byl Sojda skutečný král! Všem dokázal že se ničeho nebojí a zároveň je měl všechny v hrsti.   

Poté se všichni vrací na půlnoční, přičemž Sojda se chová obzvláště horlivě. Po mši obyvatelé „zjistí“ že jim někdo ukradl autobus, a tak se nacpou do zbývajícího. Cestou domů „narazí“ na ukradený autobus i strašlivou scénu. Milice se pustí do vyšetřování, ale Sojda má řadu kontaktů i u ní. Vše je brzy uzavřeno s tím, že to byla nehoda a pachatel z místa prchl.

Vše tak mohlo skončit a Sojda by dál panoval nad Zrębinem. Jenže po stížnosti Kalitových vyšší orgány případ znovu otevřou. Ve vesnici vyšetřovatelé narazí na hrobové ticho. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví! Jen dva lidé začnou mluvit: čtrnáctiletý Stanisław Strzępek, kamarád zavražděného Mietka. Ten se zastrašit nenechal. Ani lichotky a úplatky Sojdy na něj nepůsobí. Jeho otec je ovšem z jiného těsta-těžký alkoholik tlak okolí na sebe a svého syna nevydrží, a nakonec spáchá sebevraždu.

Hradba mlčení byla však narušena. Další, kdo začal mluvit byl Leszek Brzdękiewicz. Krátce po výpovědi na policii se „utopil“ v mělkém potoku. Policie však pomalu sbírá důkazy. Je nařízená nová pitva. Při té se zjišťují skutečné příčiny smrti rodiny Kalitů. V únoru 1977 je zatčen Adaś. Klan Sojdů mezitím předvádí neuvěřitelné divadlo. Hromadně objíždějí nejsvětější polská katolická poutní místa, a přísahají na svaté relikvie, že nic neudělali. Na druhou stranu vyhrožují svědkům, Kalitovým posílají výhrůžné dopisy a korumpují. Celkem prý dají na úplatcích 400 000 zlotých.

Vše je však marné. Brzy se ve vazbě ocitají Kulpiński se Sochou, a nakonec i sám Jan Sojda. Soud připomíná frašku. Je předvoláno 220 svědků. Ti zapomínají, popírají svá předešlá svědectví, tvrdí, že je policie mučila. Soudce rozdá celkem 88 pokut. Z 38 svědků, kteří změnili výpověď, se jich 18 nakonec za křivou přísahu ocitne ve vězení.

Soud trvá přes rok a všichni vrazi jsou odsouzeni k trestu smrti. Sojdové se však nevzdávají. Obrací se na soudy, církev, ba i komunistickou stranu. Podaří se jim změnit rozsudek u Sochy a Kulpińského, kteří nakonec dostanou 25 let. Po 15 letech, po pádu komunismu, byli propuštěni. Adaś a „Král“ Sojda však takové štěstí neměli. Roku 1982 stanuli pod šibenicí. Za Vánoce 1976 by však mělo mít minimálně černé svědomí více obyvatel malé polské vsi. Spoluvinu na strašném masakru neslo mnoho sousedů ze Zrębinu.

Témata:  vražda,  krimi,  Polsko,  Autobusy,  Vánoce,  komunismus