reklama

Příběhy uprchlíků

Laingová vysvětluje, že se stala součástí projektu s názvem Refugee Tales (Příběhy uprchlíků), který si klade za cíl ukončit nekonečné zadržování některých uprchlíků. V rámci tohoto projektu se setkala s uprchlíkem, který vystupuje pod označením R.

R jí následně pověděl svůj příběh. Během svých studentských let se R podílel na protestech proti zkorumpovaným volbách v jeho zemi. Všichni protestující ale byli zatčeni. R měl štěstí v tom, že jeden policistů poznal jeho jméno a zjistil, že jeho příbuzný má určitou moc. Prozradil mu, že původně měl být poslán do tajného vězení, ze kterého by se nikdy živý ven nedostal.

Místo toho se R dostal do hotelu, kde byl jeho příbuzný. „Nepošlu tě do Francie. Pošlu tě do země, kde mají lidská práva," řekl mu příbuzný. Tou zemí byla Velká Británie.

Osudová chyba

Nejdříve vše bylo dobré. R našel byt v Londýně, od vlády dostal peníze, dostudoval univerzitu a získal diplom. Pak ale udělal chybu – od známého si koupil plazmovou televizi. „Než se nadál, byla u něj policie. Byl zatčen a odsouzen za to, že přijal kradené zboží. Šel do vězení, tam zůstal náležitě dlouho a byl propuštěn," vypráví Laingová jeho příběh.

Před vězením ale na R čekala britská hraniční stráž. Zatímco byl ve vězení, zákony se změnily – pokud byl člověk více než rok ve vězení, automaticky to pro něj znamenalo deportaci.

„A tehdy začala noční můra. Téměř další rok byl držen ve vazbě a když byl propuštěn, stal se jeho vězením i vnější svět," uvádí Laingová. Byl sledován a třikrát týdně se musel hlásil úřadům. Jízdenka na vlak ho ale pokaždé stála 24 liber. Po čase byl zase vrácen do vazby.

Během tří let se jeho případ dostal 17krát k soudu. Soudce ho nakonec propustil, stále se ale každý týden musí hlásit a stále neví, zda mu bude umožněno v zemi zůstat. V Británii již ale je 20 let. Roky věznění a nesvobody jej dle Laingové přivedly do depresí a na pokraj sebevraždy.

„Stydím se za svou zemi"

„Paní, nevydržel by to ani váš pes," řekl R Laingové, když jí svůj příběh v slzách vyprávěl. Stále nemůže ani pracovat. „Řekl mi, že by se to brzy mohlo změnit. Už to bude, řekla jsem, a on zatrpkle odpověděl: ‚To není ‚už to bude', to je polovina mého věku. Dvě a půl desetiletí,'" píše Laingová.

Varuje, že podobných případů je v zemi mnoho, ale jen málo se dělá pro to, aby tito lidé své životy mohli normálně žít. „Zdá se, že se teď všichni na světě zatvrdili. Rozpadají se na menší a menší jednotky v rámci nějaké křížové výpravy za nedosažitelnou a šílenou čistotou. Přijde mi to děsivé, tenhle sen života ve světě, kde jsou všichni lidé úplně stejní jako vy," zoufá si Laingová a dodává, že se za svou zemi stydí.

„Nemusí to tak být. Mohli bychom se přestat tak smrtelně obávat cizinců, pro které jsme v naší snaze ochránit se tak nebezpeční," vyzývá a dodává: „Když vyprávíte něčí příběh, musíte je považovat za skutečné, stejně jako přinucením někoho, aby zůstal zticha, ho zničíte. A tím, že lidi činíte skutečnými, si pro ně musíte udělat prostor a uznat jejich existenci ve světě. Například pro R, který, když v rukou žmoulal svou baseballovou čepici, řekl: ‚Poslali mě do země, kde fungují lidská práva.'," dodává Laingová.