reklama

Kurz hodnoty lidského života

V neděli zaútočil sebevražedný atentátník na bezpečnostní kontrolní stanoviště v Bagdádu, Newmaního rodišti, přičemž zabil 14 lidí. Před tím, dne 3. července, došlo k masakrům ve stejném městě, z něhož aktivista kdysi utekl a požádal o azyl v USA poté, co přišel o mnoho rodinných příslušníků a přátel. K útoku došlo ve čtvrti Karada, kde Newmaní často trávil víkendy. "Během minut byly mé účty na sociálních sítích zaplaveny příspěvky od rodiny a přátel s fotkami jejich milovaných, kteří žili v Karadě, přičemž sháněli jakékoliv informace o jejich osudu," dodává komentátor.    

Brzy poté se aktivista dozvěděl, že jeho přítel, právník a profesionální tanečník Adel Al-Jaf, který v Karadě nakupoval na svou nadcházející svatbu, byl jednou z téměř tří set obětí tohoto útoku. Zpráva Newmaního silně zasáhla, truchlil za Adelovu snoubenku, jeho rodiče a bratry, i rodiny dalších zabitých. Zároveň cítil vztek, že již nedokáže prožívat smrt stejně intenzivně jako v době, kdy nesmyslné zabíjení nebylo ještě tak časté.  

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

"Je to přes 13 let, co Spojené státy vedly vojenskou koalici a napadly Irák, přičemž rozpoutaly vražednou válku a ještě více smrtící dozvuky, které stále probíhají a které si vyžádaly život více než milionu Iráčanů," poukazuje Newmaní. Dodává, že po smrti Adela prošel seznam svých fecebookových přátel a napočítal v něm 103 osob, které v Iráku během posledních deseti let zahynuly.    

Byť se jednalo o jeden z nejvražednějších teroristických útoků od 11. září 2001, mimo Irák vzbudil jen velmi málo emocí, zuří aktivista. Připomíná, že události se věnovalo jen málo politických projevů, nevlály vlajky na půl žerdi, lidé si ani neměnili profilové obrázky na svých internetových účtech. "Stejně jako jsem já ztratil schopnost truchlit, svět zřejmě ztratil schopnost vnímat smrt Iráčanů," kritizuje Newmaní a pokládá otázku, jak se tento útok lišil od zvěrstev v USA, Německu, Francii či Belgii.

"Kolik Iráčanů, Afghánců, Libyjců, Jemenců, Syřanů, Pákistánců, Bangladéšanů, Súdánců, Turků, Somálců, Nigerijců, Keňanů či Palestinců nebo dalších z jižního světa musí zemřít, aby jejich příběh upoutal pozornost Západu?" ptá se aktivista. Zamýšlí se, zda v dnešních světových médiích neexistuje nějaký směnný kurz hodnoty lidských životů.    

Nezájem podporuje teroristy

Zabití desítek či stovek lidí není dle Newmaního hlavním motivem terorismu. Tyto masakry mají dosáhnout širšího cíle, tedy podněcovat rozdělení, strach a eskalovat rasistické a xenofobní trendy, které naopak pomáhají teroristům získávat větší podporu, vysvětluje aktivista. Dodává, že tímto způsobem mohou teroristé skutečně zvítězit a ignorováním útoků v Asii či Africe Západ pouze živí narativ, že se západní svět čelí ohrožení ze strany muslimů. "Uvědomění si, že drtivá většina obětí terorismu jsou muslimové, by demonstrovalo důležitost jednoty proti společné hrozbě," deklaruje Newmaní.      

Aktivista zdůrazňuje, že jako Iráčan vyrůstal v prostředí války a konfliktů, ale vždy odmítal tvrzení, že Iráčané jsou buď pachatelé, či oběti násilností. "Namísto toho stojím v úžasu před pružností, silou a vytrvalostí Iráčanů v demonstrování jejich odhodlání tváří v tvář desetiletím kolonialismu, diktatur, válek, okupací, hospodářských sankcí, politických represí, sektářského násilí,a opakovaných teroristických útoků," píše Newmaní. Dodává, že byť se tvrdí, že čas léčí, generaci Iráčanů, k níž sám patří, celý život provázely pouze rány války. Pochybuje tedy, že by čas mohl zahojit rány, když jejich zdroj stále přetrvává.       

Již několik hodin po útoku v Karadě vyšly do ulic tisíce Iráčanů a volaly po vyvození odpovědnosti a žádaly spravedlnost, poukazuje Newmaní. Konstatuje, že vidět taková shromáždění Iráčanů tváří v tvář každodenním teroristickým útokům svědčí o jejich výjimečném smyslu pro nezdolnost a naději. "Iráčané nadále vzhlíží a usilují o lepší život, ať již jsou v Iráku či žádají o azyl v cizí zemi," deklaruje aktivista.     

Newmaní přiznává, že se smrtí Adela se obzvláště obtížně vyrovnává - zřejmě z důvodu, že byl symbolem, který představoval výzvu společenským, politickým, náboženským a bezpečnostním normám, jelikož se stal tanečníkem. Vystupoval všude, od bagdádských ulic po pódia v doprovodu newyorské Battery Dance Company, a představoval naději na lepší budoucnost, živoucí důkaz, že v Iráku stále existuje krása, navzdory rostoucím hromadě lidského popela, která ho obklopovala, uvádí aktivista.     

"Kdysi jsem se s Adelem podělil o metaforu o přežití války," píše Newmaní. Je to podle něj jako zlomit si nohu, která se nikdy perfektně nezahojí a stále bolí - když je zima, když se ohne, při běhu, šplhání a občas i bez jakéhokoliv důvodu - ale člověk se s takovou nohou naučí chodit a možná i tančit. To je dědictví Iráčanů, tak jak ho chápe Newmaní. "Svým vlastním způsobem se stále snažíme tančit, přesně jako Adel," uzavírá komentář.