První výročí masakru v Paříži: Nesmíme to vzdávat a musíme žít i za ty, kteří zemřeli, říkají přeživší

Zatímco jí v kuchyni hraje rocková muzika, snaží se Audrey (24) zůstat pozitivní, i když ji příští týden čeká velká operace - už dvanáctá od doby, kdy byla přesně před rokem postřelena při teroristickém útoku na koncertu v pařížském klubu Bataclan. "Jsem opravdu vděčná doktorům, kteří vynakládají tolik péče, aby se mi pokusili zachránit nohu. Ale už jsem se smířila s tím, že mi ji možná budou muset nakonec stejně amputovat," říká dívka, která má neustále po ruce berle a léky proti bolesti.

"Člověk se musí jednoduše snažit žít naplno a uchovávat si pozitivního ducha kvůli všem těm lidem, co tehdy zahynuli. Nesmíte to vzdát, musíte žít za ně a pro ně. Neustále na ně myslím," dodala v rozhovoru pro britský list The Guardian Audrey, která si nepřála zveřejnit příjmení.

Řada dalších se musela vyrovnat se zraněními, která jim obrátila život vzhůru nohama. A zhruba 600 osob je v péči psychologů kvůli psychickým následkům, jež mohou být natolik ochromující, že mohou každodenní život změnit v boj.

Jednou z nich je i 42letá Dominique, která stále potřebuje léčbu posttraumatické stresové poruchy. Léčit se ovšem začala až s několikaměsíčním zpožděním - dlouho jí trvalo, než si uvědomila, do jaké míry ji psychologické následky omezují a brání jí v běžném životě.

Útoky ji zastihly v klubu Bataclan, kam šla na vystoupení skupiny Eagles of Death Metal. V panice, která propukla po začátku střelby, ji pod sebe zmáčklo několik lidí, ale pak se nějak dostala ven - dodnes si ale nevybavuje, jak.

Její život se ale nenávratně změnil. Neumí si například představit, že by někam jela metrem. "Během útoku lidi popadali všude kolem mě a na mě, takže je pro mě teď nesnesitelný fyzický kontakt s kýmkoli cizím. A nesnesu být někde uzavřená, nebo třeba vjet do tunelu," dodává v rozhovoru, který zveřejnil list The Irish Times Dominique, jež před útokem pracovala v pařížském veřejném sektoru.

"Změnil se můj vztah s prostorem a časem. Necítím teplo nebo chlad. Můj mozek usuzuje, že když svítí sluníčko a lidi nosí trička, musí asi být léto, ale sama teplo necítím a neuvědomuju si, že je léto," vysvětluje. "Jako bych byla ve čtvrté dimenzi, v nějaké zóně soumraku. Někdy dokonce sama sebe nepoznávám v zrcadle," dodala Dominique, která také nechce uvádět své příjmení.

Mezi těmi, kdo přežili, je i 48letý Denys Plaud, který se neustále musí vyrovnávat s nečekanými záblesky vzpomínek. Objevuje se v nich střelba hrozící proniknout jeho chatrným úkrytem v klubu Bataclan. Mučivé ticho před další várkou palby. A pak to, jak musel překračovat mrtvoly, když se po útoku snažil zoufale dostat ven, na svobodu.

Plaud, který se živí doučováním matematiky a fyziky, napsal knihu, která mu pomohla zpracovat jeho trápení. Také majitel kavárny Gregory Reibenberg, kterému umřela manželka v náručí, napsal knihu, aby pomohl jejich devítileté dceři vyrovnat se s touto tragédií a "najít nějaký smysl v té nesmyslné události".

Témata:  Francie,  teroristické útoky v Paříži