reklama

Protesty se šířily po celé Ukrajině, která jako nejzápadnější část Sovětského svazu byla podle tehdejších stranických vůdců vystavena velkému nebezpečí "nákazy". Nejsilněji se odpor projevoval v Zakarpatské oblasti sousedící se Slovenskem.

"Když (tajné služby) monitorovaly nálady, zjišťovaly, že mezi obyvateli Zakarpatska, kteří se dočetli o pozitivních změnách v Československu, se šíří nostalgické nálady, že se Zakarpatsko znovu vrátí do Československa," píše historik. 

Během pražského jara na Slovensku obnovila činnost řeckokatolická církev, v Sovětském svazu zakázaná a pronásledovaná. Ukrajinští věřící podle Bažana začali psát dopisy s výzvami vzít si příklad ze sousedního socialistického státu. "Podle KGB v některých uzavřených chrámech ničili zámky a organizovali bohoslužby. To nomenklaturu vystrašilo," řekl ukrajinský historik.

Jednotlivé případy protestů byly zaznamenány i východněji, například na Krymu nebo v Donbasu. KGB zabavovala dopisy, které byly odesílány z ukrajinských továren partnerským podnikům v ČSSR. Aktivně protestovali i Čechoslováci vyslaní tehdy k práci na Ukrajině, například v kyjevském železničním depu.

Připomněl rovněž pozapomenutou osobnost Ukrajince Vasyla Makucha, bývalého člena Ukrajinské povstalecké armády a sovětského politického vězně, který se počátkem listopadu 1968 v centru Kyjeva upálil na protest proti sovětskému panování na Ukrajině a proti invazi do Československa.