Cenzura se vrací? Média píšící hezky mají dostávat dotace, i když je nikdo nebude číst

Jourová samozřejmě tento nápad ve svém projevu na konferenci o základních právech ve Vídni minulý týden zaobalila poněkud diplomatičtěji. Podle ní mnohá média denně o EU píší dezinformace a fake news, dělí svět na bílou a černou, místo dialogu vyvolávají nenávist a šíří nacionalismus. Jaké navrhuje řešení?

Jourová se nebrání „chytré regulaci“, ať už si pod tímto pojmem představuje cokoliv, vyjde z toho vždy nějaký způsob cenzury, a podpora „kvalitních a názorově nezávislých médií“. To jsou podle ní média mainstreamová, a především veřejnoprávní média. A jak je chce paní komisařka podpořit? Vyjmutím z tržního prostředí. Přeloženo do češtiny: spřátelená, o EU hezky informující média, budou dostávat dotace, a i když je nikdo nebude číst, budou mít „klid na práci“.

Historie však mluví jasně a ukazuje, jak jsou návrhy scestné a mimo realitu. Cenzura totiž dělá přesný opak. Podkopává důvěru v „oficiální média“ a naopak lidé věří těm neoficiálním. Důkazů je přehršel. Před rokem 1848 byla cenzurovaná média v rakouském císařství tak zprofanovaná, že jim nevěřili ani státní úředníci. Centrem a zdrojem samizdatu a „pravdy“ byly saské Drážďany. Zoufalou rakouskou vládu kancléře Metternicha nenapadlo nic lepšího než si v Drážďanech nechat vytisknout jako samizdat vlastní materiály, které vládu hájily a podporovaly. Samozřejmě, že vše prasklo a vláda se stala ještě ke všemu směšnou. A to byla její smrt.

Češi cenzurovaná a média „se správným postojem“ znají i z minulého století. Protektorátní noviny prolezlé propagandou se prodávaly jen proto, že byl nedostatek toaletního papíru. Oficiální tiskovinu komunistické strany Rudé právo si lidé dobrovolně kupovali jen v sobotu. V magazínu byl televizní program na další týden a velká křížovka. Samotné velkoformátové noviny na tehdejší dobu kvalitním papíře většina kupujících nečetla. Končily místo pytlů na dně odpadkových košů a když nebyl na konci 80. let toaletní papír byly používány stejně jako jejich protektorátní předchůdci. Bez nucených objednávek ze státních institucí a podniků a dotací by tyto noviny nepřežily.   

I dnes je mnoho deníků sponzorováno státem. Čerstvý příklad máme u našich severních sousedů. Polský deník Gazeta Wyborcza ještě v letech 2007-2008 dosahoval nákladu pro nás nepředstavitelných čísel přes 600 000 výtisků. Nezvládl však nástup internetu a náklad začal strmě klesat. Noviny se dostaly do potíží. S pomocí ovšem přispěchala vláda Donalda Tuska. Vláda jeho Občanské platformy dotovala list pomocí reklamy financované z veřejných zdrojů 4 až 11 miliony zlotých (24 až 66 miliony korun) ročně. Nejvyšší dotace šly do novin v předvolebním roce.

Výsledek? Z uznávaného média se stal prakticky vládní plátek, který místo kritiky vládní politiky a odhalování jejích skandálu útočil na opozici. Po vítězství opozičního Práva a spravedlnosti okamžitě veškerá statní reklama v listě skončila a list se ocitl v existenčních problémech. Náklad se propadl na 100 000 protože list ztratil opoziční čtenáře a čtenáře, kterým se nelíbil provládní styl listu. Noviny musely propustit 135 novinářů a dnes bojují o záchranu.

Výsledky cenzury, státní podpory a oficiálního glejtu od politiků a úřadů je tedy zcela zřejmý. Důvěryhodnost a čtenost médií, která byla kdysi vážená a důvěryhodná pro svoji nestrannost, se propadla na naprosté minimum. Důvěru v instituce a státy, které cenzurovaly nebo „chytře regulovaly“ to nezvedlo. Lidé naopak byli ochotni věřit i sebevětším nesmyslům, pokud to šlo mimo tyto média.

Pokud tedy plány paní Jourové projdou nebude to rozhodně ku prospěchu Evropské unie natož pak Evropské komise. Naopak. Všem tvůrcům fake news, propagandistům a dezinformátorům to nahraje neuvěřitelnou měrou. Pokud chce EU a komise zvednout důvěru ve své instituce cesta je jen jedna. Více transparentnosti, demokratizace institucí a komisaři by měli více komunikovat s lidmi, a nejen s bruselskými úředníky a zajímat se o to, co Evropany skutečně pálí. Výkon vysavačů a zplodiny sekaček na trávu to asi nejsou. Možná by i pan předseda Juncker měl méně prezentovat své bolavá záda. Pokud si v Bruselu myslí, že toto mohou nahradit „chytrou regulací“ médií a internetu jsou více mimo realitu, než se dosud zdálo.  

Témata:  EU,  Věra Jourová,  Evropská komise (EK),  politika,  cenzura