Evropská tradiční levice se plazí na dně a spása v nedohlednu. Letošní rok bude pro ni osudový!

Rok 2018 přinesl mnoho důkazů, o tom že levice v Evropě není v právě nejlepší kondici. Socialisté v Itálii dosáhli s bídou polovinu hlasů, co v předchozích volbách. Ve Švédsku socialisté, kteří byli konstantou místní politické scény, sice vyhráli, ale díky posílení nacionalistů nejsou schopni složit funkční vládu. Na naší politické scéně pak v senátních a obecních volbách ČSSD naprosto pohořela, i když se to předseda Hamáček pokoušel interpretovat jinak.

Jak je možný, tak rychlý pád hnutí, která ještě před nedávnem ovládala evropskou politiku a summity EU připomínaly spíše sjezd evropských socialistů? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v minulých desetiletích. Spolu s růstem životní úrovně a úbytkem dělníků, tedy dosavadního jádra voličů tradiční levice, mnozí levicový politici začali hledat nové voliče.

Ve Velké Británii provedl Tony Blair s labouristy obrat do středu a začal se více opírat o střední třídu. To mělo svoje výsledky a Blair se stal několikanásobným vítězem voleb. Tato strategie se ovšem brzy opotřebovala a střední třída se vrátila ke konzervativcům a liberálů. Část socialistických voličů dokonce ukousl UKIP. Z krize labouristy zatím jen podle výzkumů veřejného mínění vytáhl tradiční levičák Jeremy Corbyn. Ten prosazuje tradiční levicové léky v podobě znárodňování, vyššího zdanění a dotací. Zda touto politikou někoho uhrane ukážou nejbližší volby, které se díky krizi kolem, Brexitu ve Velké Británii mohou konat už letos.  

Jinou cestu volili evropští socialisté v čele s Francouzi. Ti se pokusily vytvořit jednotu z mnoha. Místo dělníků a jiných zaměstnanců se pokusily oslovit menšiny, a to nejen národnostní ale i sexuální a náboženské. Místo prosazování a ochrany práv dělníků se zaměřili na ochranu práv těchto menšin. Tato strategie přivedla levici na pevnině do ještě větší katastrofy, něž Blairův posun do středu. Menšin jednoduše spolu dlouhodobě nebyly schopny žít v jedné partaji tak jak si to levicoví městští liberálové představovali. Prosazování práv sexuálních menšin naráželo na odpor ze strany menšin. Strany se rozdělily na frakce a začal strmý pád preferencí.

Všechny tyto pokusy vedli k jednomu: tradiční levici opustili její tradiční voliči a těm novým se nezavděčila. Pro nové voliče se stali tradiční socialisté až příliš konzervativní a přešli ke stranám, které byly pro ně více „cool“ jako jsou Zelení neb dnes již mimo Českou republiku poněkud uvadající Piráti. O jejich tradiční voliče, kteří se cítili odstrčeni, se poprali jiné strany, které jim slibují, že se místo tradiční levice o jejich zájmy postarají lépe.

Budou poslední ranou tradiční levici volby do Evropského parlamentu v květnu? Vše tomu napovídá. Socialisté nejsou schopni oslovit své tradiční voliče a sázka na menšiny nevyšla. Navíc je evidentní, že jim naprosto schází charizmatické osobnosti, které vždy táhly levicové strany vzhůru. Na levici dnes není žádný Mitterrand nebo Willy Brand. Může levici a socialisty zvláště ještě něco zachránit? Jen návrat k tradiční levicové sociální politice. Jak ukázaly demonstrace žlutých vest a úspěch protestních stran poptávka po sociálních tématech ve společnosti nepochybně je.

Pokud již se k takovému obratu socialisté odhodlají a místo na městské liberály obrátí zpět na své, dnes již často bývalé, tradiční voliče, uvěří jim to? Mnozí socialističtí politici se k názorům svých bývalých voličů například na migraci nebo daně často stavěli arogantně a téměř štítivě. Přesvědčit tyto lidi, aby se znovu vrátili k socialistům bude těžké, ba téměř nemožné. Budoucnost ve všech Lidových domech v Evropě je tedy značně nejistá.         

Témata:  Sociální demokracie (SOCDEM),  evropské volby (2019),  Jeremy Corbyn,  Sociálnědemokratická strana Německa (SPD),  EU,  Evropský parlament