Hitlerova superzbraň: Nacistické Německo postavilo největší monstrum v dějinách

Německý Těžký Gustav byl největší vyrobenou zbraní v dějinách. Byl více než 45 metrů dlouhý, 12 metrů vysoký a vážil 1500 tun. Ocelářský obr Krupp A.G. vyrobil pouze dva, a ani jeden nepracoval dobře. Jeho historie se přitom datuje do dob úspěšných železničních zbraní, na základě kterých německé komando oslovilo inženýry společnosti Krupp, aby navrhli zbraň, která by zničila francouzské pohraniční opevnění podél Maginotovy linie.

Gustavova hlaveň měřila více než 3 metry a střílela 78 centimetrů široké a 3 a půl metru dlouhé náboje s dostřelem 32 kilometrů. Munice byla podle serveru National Interest ve dvou podobách – pětitunová výbušná a kulatá a sedmitunový obrněný bodec. Obří superzbraň ale trpěla zejména svou velikostí. Byla objemná, palba trvala moc dlouho a vyžadovala stovky vojáků jako obsluhu. 

Vývoj

První železniční zbraně se objevily za dob Konfederace, která je nasadila během americké občanské války. Rebelové přimontovali námořní dělostřelecké dělo k podvozku a těmito 211 milimetrovými kanóny bombardovali Paříž s 243 librovými náboji ze vzdálenosti 75 mil. Každá střela letěla tři minuty, než zasáhla cíl. Na Velký pátek roku 1918 jedna ze střel zasáhla kostel v Paříži a zabila 91 lidí. Byla to nešťastná náhoda – střela měla toleranci zásahu řádově v mílích.

Tyto zbraně inspirovaly také novou generaci německého těžkého dělostřelectva. Inženýři ze společnosti Krupp vymysleli například rafinovanou zbraň K- 5, americké jednotky měly dvě k dispozici zbraně Robert a Leopold  a hojně se využívaly například během ledna 1944 při invazi do Anzia v Itálii. Vrcholem všeho byl právě Gustav.

Francie nalila v roce 1934 spoustu peněz a betonu do posílení francouzsko-německé hranice. Berlín proto potřeboval zbraň na proražení zdiva bunkrů Maginotovy linie a zadal inženýrům, aby takovou zbraň vytvořili. Řešení společnosti Krupp byl Těžký Gustav, zbraň tak masivní, že se musela pohybovat na dvou kolejnicích zároveň.

Hitler schválil výrobu prvního Těžkého Gustava v roce 1937 a přidělil projektu 10 milionů říšských marek, asi 67 milionů amerických dolarů v dnešních cenách. Vůdce požádal firmu Krupp, aby zbraň dokončila do jara 1940 pro plánovanou invazi do Francie, ale technické dovednosti potřebné ke zpracování obrovské hlavně zdržely projekt do roku 1941.

Francie mezi tím padla a Wehrmacht nikdy nepotřeboval superzbraň k proražení Maginotovy linie. Hitler přesto měl k dispozici největší dělo na světě a měl v úmyslu jej používat. V létě roku 1941 spustil svou neuváženou invazi Sovětského svazu...

Zbraň za miliony vystřelila 48krát

Sevastopol - důležité přístavní město na Krymu - bylo jedním z hlavních cílů invaze. Byla to ruská námořní brána do Středomoří a car strávil většinu 19. století bojem za posílení města. Sovětské obranné linie byly perfektní cíle pro Těžkého Gustava. Nasazení zbraně ale byla noční můra. Technická a logistická omezení zbraně eliminovaly její použití.

Wehrmacht našel efektivní odpalovací místo v dosahu cílů a odeslál zbraň na Krym po částech v 25 vlacích. Asi 3800 lidí strávilo čtyři týdny přípravou a samotná zbraň potřebovala posádku 250 vojáků a inženýrů jen k tomu, aby došlo k odpálení střely. K sestavení bylo zapotřebí 1 250 inženýrů, vědců a strážců s pracovní dobu tří dnů v horní části speciálně vybudovaných dvoulůžkových železničních tratí. Armáda však stále měla k dispozici zbraň, která mohla vystřelit asi 14krát za den.

Po asi 300 střelách ale hlaveň potřebovala výměnu, což znamenalo další zásilku z továren Krupp v Německu. Těžký Gustav vypálil celkem 48 střel v Sevastopolu, většinou na sovětské pevnosti. Berlín spotřeboval více než 1000 tun oceli, tisíce hodin lidské práce a miliony říšských marek za pouhých 48 střel ve válce, kde ocel, práce a finanční zdroje byly v omezeném množství.

Jinými slovy, byl to sice technický zázrak, ale i vojenské bláznovství. V následujících letech nabídly rakety, atomové zbraně a těžké bombardéry stejné funkce jako Gustav s větší mobilitou, rozsahem a kadencí. Těžký Gustav a děla K-5 tak byly poslední železniční zbraně svého druhu.

Vlaky nahradila vozidla a letadla

Němci čelili obrněným vlakům v Polsku, Československu a Sovětském svazu od roku 1939 do roku 1941 a proto byli nuceni nasadit své vlastní obrněné vlaky. Německá armáda tlačila na to, aby byly ukořistěné nepřátelské vlaky uvedeny do provozu. Jak Němci, tak Rusové totiž považovali obrněné vlaky za mnohem užitečnější než vzdušnou obranu.

Pro napadající německou armádu se vlaky osvědčily v rámci protipartyzánských bojů, přesto k nim byl Berlín skeptický až do roku 1943, kdy se válka obrátila proti němu a obranná role válečných vlaků se najednou stala důležitou.

Infrastruktura byla vždy pro válečné vlaky omezující. Obrněné vlaky byly účinné při ochraně železnice, nic jiného ale neuměly. Počínaje druhou světovou válkou, pásová vozidla neměla žádná taková omezení, mohla přejet poušť, bláto, asfalt. Bez pevné trasy byla navíc pásová a kolová vozidla méně náchylná k tomu, aby se stala obětí sabotáže.

Vlaky byly vhodné k přepravě vojáků, ale vojáci mohli být stejně tak efektivně a rychle odváženi daleko od železnice v nákladních automobilech a obrněných transportérech. Vzestup vzdušných sil byl posledním hřebíkem do rakve válečného vlaku.

Mrtvá železnice? Vůbec ne

Letadla jako Ju-87 Stuka mohly nést bomby výkonné a přesné natolik, aby zničily železnice daleko od předních linií. Spojenci cíilili na železniční infrastrukturu jako na způsob, jak zpomalovat vojenský pohyb a poškodit průmyslovou kapacitu. Dokonce i obří zbraně jako Těžký Gustav musely zohledňovat hrozby leteckého útoku a schovávat se v tunelech.

Letadla dokonce nabídla nový způsob rychlého nasazení vojsk na dlouhé vzdálenosti. V Den D spojenci vypustili 31.300 parašutistů do Normandie a prokázali, jak účinná může být letecká přeprava. V boji o logistické dominantního postavení byla přesto dráha stále zásadní pro kontinentální přepravu dodávek a personálu a německá železnice byla zodpovědná za hrůzy holocaustu, když čtyři ze šesti milionů obětí cestovaly do koncentračních táborů ve vlacích říšské železniční sítě.

Ve stejné době byly železnice částečně zodpovědné za ukončení války a dodnes nic nenahradilo železnici v rámci kontinentální logistiky. Dokonce i ve věku těžkých dopravních letadel vlaky zásobí jednotky ruských vojáků na Ukrajině a síly NATO v Afghánistánu. Kolejnice již nemusejí nést obrovské válečné zbraně, ale stále hrají klíčovou logistickou úlohu, která je často přehlížena.

Témata:  Adolf Hitler,  nacisté,  II. světová válka,  Těžký Gustav