V historii letectví je mnoho strojů, které předběhly svoji dobu. Mezi nimi nepochybně vyčnívá prototyp bitevního a průzkumného vrtulníku Boeing–Sikorsky RAH-66 Comanche. Stroj byl natolik pokročily a natolik sofistikovaný, že 15 let od ukončení jeho vývoje, se nic podobného dosud do vzduchu nedostalo. V čem byl stroj unikátní a proč se nakonec nedostal do výroby se dozvíte v následujícím článku.
S nápadem na vývoj stroje, který by nahradil hned několik typů sloužících v armádním letectvu včetně legendárního Bellu AH-1 Cobra, Bell UH-1 Iroquois nebo Hughes OH-6 Cayuse, přišlo velení americké armády již v roce 1982. Stroj měl zajišťovat rychlý a důkladný průzkum a měl být vybaven nejmodernější elektronikou. Vedle toho měl působit na bojišti i jako bitevní stroj a dokázat zničit i tanky nebo opevněné objekty. Mezi požadavky se později objevil i snížení radarového odrazu stroje a použití technologie stealth.
Teprve v roce 1988 byly vývojem pověřeny dva týmy: jeden z firem Bell–McDonnell Douglas a druhý z firmy Boeing–Sikorsky. Výběrová komise v roce 1991 vyhodnotila konkurenční projekty a vítězem se stal Boeing a Sikorsky. Ten získal zakázku za 2,8 miliardy dolarů na vývoj a výrobu šesti prototypů. Vývoj stroje byl skutečně náročný a start prvního prototypu byl několikrát odložen. Od země se RAH-66 Comanche ( RAH - Reconnaisance/Attack Helicopter Průzkumná/útočná helikoptéra) poprvé odlepil až v lednu 1996.
Comanche měl délku 14,28 metru a výšku 3, 37 metru. Drak a listy rotoru byly zkonstruovány a vyrobeny z kompozitních materiálů, které značně snižovaly radarový odraz stroje. Stroj byl vybaven dvěma speciálně upravenými motory LHTEC T800 s výkonem 1563 koňských sil. Motory byly vybaveny speciálním zařízením, které značně omezovalo hlasitost jejich chodu a tepelné vyzařování. Maximální rychlost byla 324 kilometrů v hodině a maximální dolet pouze s vnitřními nádržemi 458 kilometrů. Pokud se použily vnější nádrže, stroj dokázal uletět až 2200 kilometrů. To RAH-66 s mezipřistáním dovolilo přelétnout Atlantik.
Vybavení a pilotování vrtulníku bylo na svoji dobu futuristické. Vybavení kokpitu, místo do té doby obvyklých „budíků“, tvořily tři displeje. Pilot i operátor zbraní měli i přilbový displej. Ovládání stroje více než pilotáž připomínalo počítačovou hru. Ovládání stroje usnadňoval tehdy u vrtulníku nový systém Fly-by-wire. Díky moderní avionice a aerodynamický prvkům jako byl zatažitelný podvozek se stroj zvládl otočit o sto osmdesát stupňů za 5 sekund. Mnohé prvky byly natolik inovativní, že byly později převzaty při vývoji stihačky F-22 Raptor.
Myslelo se i na údržbu. Přes 50 % povrchu stroje tvořily odnímatelné panely a technici tak měly snadný přístup ke všem systémům stroje. Elektronické vybavení měl stroj zněkolikanásobené a v přetlakových klimatizovaných boxech. Pokud byl jeden z nich vyřazen, stroj mohl pokračovat v letu nebo boji se záložní elektronikou.
Vrtulník byl vybaven vysoce sofistikovanou diagnostikou, která zaznamenala veškeré odchylky od normálu. Po připojení k pozemnímu kufříkovému diagnostickému přístroji, speciální programy nejen, že dokázaly odhalit problém, ale i vyhledat součástku nutnou k opravě, navrhnout nejlepší technologický postup, a dokonce doporučit technikům i nástroje k provedení opravy.
Základní výzbroj Comanche tvořil pro něj speciálně vyvinutý tříhlavňový 20 milimetrový rotační kanón XM301 s volitelnou kadencí 750 a 1500 ran v minutě. Standartně stroj nesl na palubě pro kanón zásobu 500 nábojů. Aby hlaveň kanónu nerušila siluetu vrtulníku a nezvyšoval radarový obraz, byl kanón při letu otočen pod trupem proti jeho směru.
Vedle toho stroj mohl nést celou řadu zbraní, i když jeho nosnost byla omezená. RAH-66 mohl nést 6 řízených protitankových střel Hellfire, 9 protiletadlových střel Stinger nebo 56 neřízených raket Hydra 70. Aby zbraně nezvyšovaly odraz stroje byly uloženy ve výsuvných závěsnících uvnitř stroje. Výzbroj stroje mohla být rozšířená připojením vnějších nosníků, ale v takovém případě Comanche přicházel o výhody stealth technologie.
Protože jednou z primární rolí RAH-66 byl průzkum, byl vrtulník vybaven celou řadou senzorů a pozorovacích přístrojů. Na přídi stroje byla vedle silných optických přístrojů i termovize, navádění pro zbraně za všech klimatických podmínek, kamera pro nízkou intenzitu osvětlení a laserový zaměřovač cílů. Vrtulník měl i senzory upozorňující na jeho ozáření laserem nebo radarem a výkonné rušičky. Stroj mohl být také naváděn pomocí satelitu.
Proč tedy projekt skončil po vyrobení dvou prototypů? Program se neúměrně táhl a stroj nebyl ještě na přelomu tisíciletí připraven k sériové výrobě. Navíc po zkušenostech ze Středního východu, kde se ukázalo, jak snadno jsou vrtulníky bez pancéřování zranitelné palbou ze země, zájem o RAH-66 ze strany armády značně ochladl. Svojí roli hrála i předpokládaná cena. Jeden Comanche by totiž stál 60 milionů dolarů.
Navíc se ukázalo, že jeho roli lehkého bitevního a průzkumného stroje, zastoupí daleko levnější drony. Předpokládaná objednávka na 1700 byla nejdříve snížena na 650 a v roce 2004 byl celý program zrušen úplně. Oba stroje putovaly do leteckého muzea americké armády ve Fort Tucker v Alabamě, kde se se staly jedněmi z nejdražších exponátů. Celý neúspěšný program totiž vyšel vládu USA na 6,9 miliardy dolarů a nic více než tyto dva stroje z těchto peněz nezbylo.
Témata: RAH-66, letectví, zbraně, vojenská letadla, vrtulníky, U.S. ARMY
