Torpédoborce třídy Zumwalt měly být námořním zázrakem. Co se pokazilo?

Vývoj třídy, která byla pojmenována po admirálu Elmo Zumwaltovi (1920 - 2000),  začal v roce 2001 a byl značně ovlivněn zkušenostmi námořnictva z válek v Perském zálivu. Loď měla v první řadě sloužit k překvapivým úderům na pozemní cíle nepřítele. Proto byla do konstrukce trupu zakomponovaná technologie stealth a nové kompozitní materiály. Trup lodi má proto mnoho ostrých hran, podvodní část připomíná spíše trup ponorky a na přídi má nástavbu na sonar připomínající kloun. Díky těmto úpravám má 190 metrů dlouhá a 24 metrů široká loď s výtlakem 15 995 tun radarový odraz jako malá rybářská loď.

Unikátní je i pohon. Jeho srdcem jsou dvě plynové turbíny Rolls-Royce MT30 s výkonem 47 500 koňských sil každá. Pohon je díky nim velmi tichý a speciální systém chladící zplodiny motoru omezuje infračervenou stopu lodi, a tedy i možnost její detekce. Obrovský výkon turbín zajišťuje lodi rychlost 30 uzlů (56 kilometrů). Všechny systémy lodi jsou v případě nouze ovladatelné ze všech počítačů na lodi.

Ty jsou propojeny do unikátní sítě jejíž provoz zajišťuje 16 speciálních serverů firmy IBM. Ty mají být odolné proti útoku hackerů nebo výboji EMP. K omezenému provozu stačí lodi i jeden server. Díky vysoké automatizaci místo posádky 300 mužů, jako u starších lodí podobné velikosti, měly mít lodě třídy Zumwalt na palubě pouhou stovku námořníků.

Výzbroj měla být zdrcující. Na palubě je 20 vertikálních sil Mk.57. V každém silu může Zumwalt nést pět raket tedy celkem disponuje 80 střelami.  Ze sil lze odpalovat různě typy střel: od řízených střel Tomahawk přes protiletadlové střely SM-3 a RIM-162 ESSM až po raketová torpéda ASROC. Sila jsou rozmístěna po celé délce trupu a ani přímý zásah nemůže vyřadit lodi všechny zbraně.

 Jádrem výzbroje je pak měl být Advanced Gun System (AGS). Ten tvoří dva automatické kanóny ráže 155 milimetrů, které měly být schopny vystřelit 12 střel v minutě. Granáty jsou vysoce přesné a do značné míry mohou na krátkou vzdálenost nahradit střely Tomahawk. Dostřel měl být 115 kilometrů. Na obranu na krátkou vzdálenost měla loď nést automatické kanóny ráže 57 milimetrů. Vše měl navádět supermoderní námořní radar AN/SPY-4 s dosahem 463 kilometrů. Na palubě je i helikoptéra MH-60 a několik průzkumných dronů.

Na papíře se vše zdálo skvělé a loď měla skutečně překonat vše, co se kdy na mořích plavilo. Brzy se však objevily problémy. Projekt se začal neúměrně protahovat a prodražovat. V roce 2010 bylo rozhodnuto na loď neinstalovat radar AN/SPY-4 a nahradit jej starším typem AN/SPY-3 s o 100 kilometrů menším rozsahem, čímž byly značně omezeny detekční schopnosti lodi. Od druhé lodi je použita místo kompozitu při konstrukci můstku levnější ocel. To zvýšilo radarový odraz lodi.

Největší zásah ovšem dostal zbrojní systém lodi. Místo výkonných kanónů 57 milimetrů byly nakonec nainstalovány kanóny 30 milimetrů, což drasticky omezilo obranyschopnost lodi na krátkou vzdálenost. Ještě horší pak bylo zastavení programu AGS. Od něj si námořnictvo slibovalo začnou úsporu při zachování velké palebné síly podobné Tomahawku.

 Firma BAE, které AGS vyvíjela, slibovala v roce 1996, kdy zahájila vývoj, cenu 24 000 -34 000 dolarů za jeden náboj. Ukázalo se, že je to naprosto nereálné a vysoce sofistikovaná munice vyjde na 800 000 až 1 milion dolarů za kus. Navíc ani dostřel není původně slibovaných 115 kilometrů, ale zhruba poloviční. Výroba nábojů byla ukončena v roce 2016 a námořnictvo zatím nenašlo a ani nehledá za superdrahou municí náhradu. Pokud munice dojde budou kanóny jen přítěží.        

Největší problémy a ostudu ovšem přináší pohon. Turbíny Rolls Royce se ukázaly jako značně nespolehlivé a naprosto selhávají v tropickém podnebí. Když se USS Zumwalt přesouval v roce 2016 z Atlantiku do Pacifiku, během plavby Panamským kanálem, stroje lodi selhaly, a k pobavení všech musela být loď až do San Diega odtažena remorkéry. V listopadu při testech pak došlo k poškození pohonu druhého torpédoborce třídy, USS Michael Monsoor, a bude jej nutné celý vyměnit. Vzhledem k poruchám a náročnosti údržby musel být počet námořníků navýšen na 150.

Ještě horší pro celý program se ukázalo, že to, k čemu byl torpédoborec původně určen, tedy ostřelování pozemních cílů nepřítele, nebude tak snadné jako kdysi. Nasazení superdrahých a supermoderních lodí při případném konfliktu v pobřežních vodách zemí jako je Čína, Irán nebo Rusko by bylo příliš nebezpečné. USS Zumwalt byl proto zařazen jako ochrana letadlové lodě, k čemuž se hodí hůře než starší a levnější torpédoborce třídy Arleigh Burke. Podle posledních zpráv námořnictvo uvažuje Zumwalty vybavit protilodními střelami a použít je proti námořním silám nepřítele.

Třída Zumewalt je pro americké námořnictvo naprosté zklamání. Místo původně plánovaných 32 lodí byl celý program seškrtán na pouhé tři lodě. USS Zumwalt, USS Michael Monsoor a USS Lyndon B. Johnson jsou bílými slony, které jsou příliš drahé a vzácné, než aby mohly být někdy nasazeny. Předpokládá se také, že lodě v činné službě vzhledem k drahému provozu a údržbě, dlouho nevydrží.

Co však nejvíce kritici programu propírají je cena. Jedna loď totiž vyšla na neuvěřitelné 4 miliardy dolarů a celý program na 22 miliard dolarů. Pro srovnání letadlová loď třídy Nimitz vyšla na 6 miliard a torpédoborec třídy Arleigh Burke na 1,8 miliardy dolarů. To jen podtrhuje neúspěch, které Zumwalt pro US NAVY nepochybně je. 

Témata:  USS Zumwalt,  U.S. Navy,  námořnictvo,  USA,  vojenské lodě