Francouzská armáda měla na začátku 2. světové války kolem 4000 tanků. Vedle stařičkých Renaultu Ft-17 z 1. světové války Francouzi vlastnili i střední tank, který překonával v parametrech všechny stroje protivníka. SOMUA S-35 ve své době představovala naprostou špičku a francouzská armáda jich měla na začátku bitvy o Francii přes 300. Proč s ním nedokázali Francouzi Wehrmacht porazit?
Jak již název napovídá první SA-35 byly do výzbroje francouzské armády zavedeny v roce 1935. V té době byl stroj skutečnou technologickou špičkou. V první řadě stroj disponoval špičkovým pancéřováním. Čelo tanku mělo 47 milimetrů, boky měly sílu 40 milimetrů a strop stroje 20 milimetrů. Pro tehdejší protitankové dělostřelectvo bylo pancéřovaní na větší vzdálenost téměř nepřekonatelné. Ještě v roce 1940 se Panzerkampfwagen III s kanónem 37mm kanon KwK 36 L/45 musely přiblížit na 100 metrů, aby měly šanci zničit francouzský stroj.
Francouzi na tom byli desetkrát lépe. Jejich výkonný 47 milimetrový kanon SA 35 dokázal Němce zničit až na vzdálenost jednoho kilometru. K obraně proti pěchotě pak měla osádka ještě kulomet ráže 7,5mm MLE 1931. Zásoba munice byla pro kanón 118 kusů a pro kulomet 3750 kusů nábojů. Délka stroje byla 5,38 metrů, šířka 2,12 metrů a výška 2,92 metru. S-35 poháněl benzínový motor SOMUA V-8 o výkonu 190 koní. Stroj dosahoval na tehdejší doby vysoké rychlosti 40 kilometrů hodině. Tank měl také na svou dobu supermoderní systém automatického hašení.
SOMUA tedy alespoň na papíře všechny německé stroje překonávala. Bylo zde ovšem několik faktorů, které francouzskému stroji lámaly vaz. V první řadě to byla velká složitost konstrukce. I banální porucha motoru si vyžadovala odtažení do dílen a odstranění pancéřových plátů. I nejjednodušší opravy pak zabraly 13 hodin. Problémové bylo i zavěšení podvozku.
Po bojové stránce sráželo SOMUU nejvíce byla jen tříčlenná osádka ve složení řidič, radista/střelec z kulometu, velitel/nabíječ/střelec. Poslední muž z osádky byl jednoduše přepracován a nestíhal se plně věnovat ani jedné činnosti. Později u ukořistěných strojů Němci raději obětovali část zásob minuce, jen aby doplnili posádku o čtvrtého muže.
Výroba S-35 byla díky tomu, že konstrukce obsahovala mnoho litých částí velmi náročná a drahá. Jeden stroj vyšel na tehdy závratných 982 000 franků. Francouzská armáda se proto raději soustředila na vývoj lehkých tanků, které byly nejen jednodušší na výrobu, ale byly také daleko levnější. Vylepšená SOMUA S-40, která měla být především svařována a řešila i problémy s údržbou a zavěšením kol se již kvůli pádu Francie do výroby nedostala.
Jako největší zádrhel se pro skvělý stroj nakonec ukázala strategie samotné francouzské armády. Ta totiž nepočítala s vytvořením pancéřových divizí a jednotlivé stroje měly být použity na podporu postupu pěchoty. Ostatně S-35 byl ve francouzské armádě klasifikován jako pěchotní tank. Pro Němce pak bylo snadné při jejich vzdušné převaze a nekoordinovaném použití jednotlivé stroje ničit. Když si Francouzi uvědomili svoji chybu, chvatně vytvořili tři mechanizovaných divizí jejichž jádrem se staly právě S-35.
V bitvě o Hannutu v Belgii 12 až 14. května 1940 se střetla 2. francouzská mechanizovaná divize a německá 2. tanková divize si vedly francouzské tanky skutečně velmi dobře a svým německým kolegům se více než vyrovnaly. Francouzům se podařilo za cenu 121 z 600 vlastních strojů německý postup zpomalit a spojenecká armáda se mohla stáhnout k Dunkirku. Němci přišli 49 tanků a 111 jich bylo dlouhodobě vyřazeno z boje. Nejvíce zničených německých tanků měly na kontě právě S-35. V bitvě bylo celkem nasazeno kolem 1400 obrněných vozidel a dodnes je jednou z největších tankových bitev v dějinách.
Ani vysoké nasazení, odvaha tankistů a nadřazenost jejich strojů lépe vycvičený a organizovaný Wehrmacht nemohlo zastavit. Dne 25. června 1940 Francie kapitulovala a Němci se zmocnili většiny tanků SOMUA, které překřtili na poeticky znějící Panzerkampfwagen 35-S 739 (f). Nechali upravit věže, které dostali nový poklop a vešel se do nich čtvrtý člen posádky a kořistní stroje zařadili do svých jednotek. Dokonce uvažovali, že spolu s Vichistickou Francií a Japonském obnoví výrobu vylepšené S-40. Z toho však sešlo.
V řadách Wehrmachtu se SOMUY dostaly do Finska a na Východní Frontu, kde se například zúčastnily se obléhání Sevastopolu. Později byly z části předány spojencům, jmenovitě Maďarsku, Bulharsku a Itálii, která jich dostala 32. Po stažení z fronty v pozdějších letech války byly S-35 použity Němci v protipartyzánském boji, kdy jeden stroj byl v Jugoslávii ukořistěn Titovými partyzány a použit v boji s jeho bývalými majiteli. Ještě 20. prosince 1944 měl Wehrmacht ve výzbroji 12 S-35. Po osvobození Francii se sedmnáct znovuzískaných S-35 stalo základem výzbroje obnoveného 13. pluku dragounů.
Celkem bylo vyrobeno kolem 470 strojů S-35. Jeho historie je nepochybně spletitá a napínavá a dokazuje, jak krutě s dějiny umí zahrát nejen s lidmi ale i jejich výtvory. Stroje, které měly Němce zastavit jim nakonec vydatně pomohly v další agresi. Díky tomu, že se ale SOMUA dostala na mnohá bojiště zachovalo se v muzejních sbírkách poměrně mnoho kusů tohoto stroje. Jeden kus je tak v tankovém muzeu ve francouzském Saumure, další v britském Bovingtonu, další S-35 je k vidění v museu armády USA ve Fort Lee a poslední je v legendárním tankovém muzeu v Kubince nedaleko Moskvy.
Témata: tank SOMUA S-35, II. světová válka, zbraně, Armáda Francie, Německo, technika
