V době po 2. světové válce se Argentině mimořádně dařilo. Její ekonomika rostla raketovým tempem a země rychle bohatla. Prezident Juan Perón, který se k moci dostal k moci v roce 1946, toho chtěl využít a z Argentiny chtěl udělat „USA Jižní Ameriky“. Zahájil celou řadu programů, které zemi měly posunout dál. Jedním z nich byl i vývoj vlastních proudových letadel. Aby šlo vše rychleji, neváhal se obrátit na bývalé nacisty, kteří již své zkušenosti s tou technologii měli.
Prvním pokusným strojem, který se v roce 1947 dostal do vzduchu byl FMA I.Ae. 27 Pulqui I (Šíp). Ten vznikl v továrně Fabrica Militar de Aviones (FMA) pod vedením inženýra Émila Dewoitina, který byl ve Francii za kolaboraci s Němci odsouzen na 20 let nucených prací. Při konstrukci prototypu využil Dewoitin motor Rolls-Royce Derwent, který používaly britské stihačky Gloster Meteor, zakoupené Argentinou ve Velké Británii.
Vzniklo pohledné letadlo s rozpětím 11,25 metrů a délkou 9.69 metrů. Maximální rychlost byla 720 kilometrů, dolet 900 kilometrů a dostup 9000 metrů. Předpokládanou výzbroj měly tvořit čtyři kanóny 20 milimetrů a bomby a rakety zavěšené pod křídlem. K jejich instalaci ovšem nikdy nedošlo. Stroj sloužil spíše jako technologický demonstrátor a nedosahoval ani průměrných výkonů tehdy vyvíjeních strojů. Přesto se Argentina stala teprve šestou zemí na světě, která dokázala do vzduchu dostat letadlo vlastní konstrukce s proudovým motorem.
V zemi se ovšem objevil další specialista na leteckou techniku. Němec Kurt Tank pro Luftwaffe vyvinul typy Focke Wulf Fw 200 Condor, který pro ponorky nad Atlantikem hledal námořní cíle nebo stíhačku Fw 190. Jeho projektu stihačky se šípovitým křídlem Ta 183 se zmocnili nejen Američané ale i Sověti a stal se základem legendárních stíhaček MiG-15 a F-86 Sabre. Ta 183 se měl stát základem pro i novou argentinskou stihačku pojmenovanou FMA IAe 33 Pulqui II. I přesto, že měl Tank nabídky z Velké Británie a USA nakonec si vybral zemi Juana Peróna.
Tank a jeho tým, jehož součástí byl i Reimar Horten, konstruktér létajícího křídla Ho 229, byl původně v Argentině kvůli vývoji malého dopravního letadla IA 35 Huanquero. Příležitosti se chopil s nadšením a práce mu šla skutečně od ruky. V letech 1948 a 1949 vyrobil s Hortenem dva kluzáky na nichž testoval aerodynamiku stroje. Prototyp se do vzduchu dostal 27. června 1950. Do roku 1953 byly vyrobeny další tři na kterých se testovalo vedle různé konfigurace zbraní i vystřelovací sedadlo, umístění radaru, různé úhly křídel nebo umístění nádrží.
Stroj byl na tehdejší dobu skutečně supermoderní. Rozpětí měl 10,6 metru a délku 11,68 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 3736 kilogramů a maximální vzletová 6875 kilogramu. Maximální rychlost byla pěkných 1080 kilometrů v hodině, dolet 3090 kilometrů a dostup 15 000 metrů. Stroj dokázal stoupat rychlostí 25,5 metru za hodinu. Pulqui II byl vybaven britským motorem Rolls-Royce Nene, jehož nelicenční upravená verze poháněla i MiG-15. Šípovitá křídla stroje byla tehdy unikátní a Argentina se mohla pochlubit tím, že se stala devátou zemí, které se podařilo tuto technologii uplatnit v praxi.
Stroj už měl už i potencionální zákazníky. Nizozemsko a Egypt měly o stroj eminentní zájem a argentinské letectvo objednalo prvních 10 kusů a plánovalo nakoupit dalších 100. Vše ovšem zůstalo pouze na papíře a vývoj ustrnul. Důvody? Špatná politická rozhodnutí, ekonomika a sociální bouře. V roce 1951 Perón rozhodl, že státní továrna FMA má začít vedle letadel stavět ještě auta a motorky. To vedlo k rozmělnění vývojových a výrobních kapacit. Navíc v roce 1953 zasáhla Argentinu rozsáhlá ekonomická krize a situace v zemi začala houstnout.
Když v roce 1955 končila Tankovi a jeho týmu smlouva požádal při jednání o prodloužení o zvednutí gáže. Toho Perón využil a smlouvu zrušil úplně. Sám pak byl odstraněn v srpnu stejného roku vojenským pučem a téměř 20 let strávil v exilu. Tank našel práci v Indii, pro kterou vyvinul stíhací bombardér HAL HF-24 Marut. Horten našel v Argentině nový domov, pořídil si ranč a už se do Evropy nikdy nevrátil. Program Pulqui II, symbol národní hrdosti, běžel i po puči.
S odchodem specialistů a nákupem amerických F-86 Sabre z přebytků US Air Force bylo jasné, že je vlastní stíhačka k ničemu a program byl v tichosti v roce 1960 ukončen. Již dříve skončil vývoj vlastní argentinské balistické mezikontinentální rakety a nukleární program. Argentinu stály všechny tyto programy miliony dolarů, aniž by zemi něco přinesly. Jeden prototyp Pulqui II se zachoval dodnes a je vystaven v leteckém muzeu v Buenos Aires.
Témata: FMA IAe 33 Pulqui II, letectví a letadla, letadla II. světové války, technika, Jižní Amerika, Argentina
