Bitva u Stalingradu, probíhající od srpna 1942 do února 1943, nepřinesla nacistickému Německu jen porážku, ale také řadu zkušeností. Jednou z nich bylo i zjištění, že pro boje ve městě, je i potřeba prostředku blízké bojové podpory pěchoty, který by byl schopen ničit těžce opevněná hnízda odporu nebo rovnou velké budovy či dokonce bloky domů. Odpovědí na tento požadavek byl Sturmtiger.
Vývoj stroje začal krátce po prohrané bitvě o Stalinovo město. Wehrmacht požadoval, aby byl stroj vybaven moždířem ráže 210 milimetrů. Ten ovšem nebyl k dispozici. Konstruktéři tedy sáhli po daleko neortodoxnější, ale jak se ukázalo daleko účinnější zbrani. Tím byl 380 milimetrový raketový vrhač střel RW61 L/5,4! Ten byl původně vyvinut pro námořnictvo a měl sloužit jako protiponorková zbraň na palubách bitevních lodí. Místo samohybného děla tak vlastně vznikl monstrózní raketomet.
Vzhledem k hmotnosti zbraně bylo nutné použít jako nosič zbraně podvozek tehdy nejtěžšího německého tanku Panzerkampfwagen VI Tiger. Aby se ušetřilo, bylo rozhodnuto používat k přestavbě podvozky v boji poškozených tanků. Na ty byla namontována nová nástavba, kterou vyráběla firma Alkett, a která zvýšila hmotnost stroje z 57 tun na úctyhodných 65 tun. Vedle silnějšího pancéřování, které na čele mělo až 150 milimetrů, byla nástavba vybavena i speciálním klimatizačním systémem odvádějícím zplodiny po odpálení rakety, malý jeřáb a válečkový nabíjecí systém pro manipulaci s těžkými raketami.
Vzhledem k nárůstu hmotnosti klesly výkony stroje. Sturmtiger byl poháněn nezměněným motorem Maybach HL230 P45 V-12 o výkonu 690 koní. Stroj sice dokázal na dobrém povrchu vyvinout maximální rychlost 40 kilometrů v hodině, ale motor se stal mimořádně žíznivým a v terénu dokázal na 100 kilometrů spotřebovat až 450 litrů benzínu. Maximální dojezd byl 120 kilometrů.
I se zbraní byly problémy. Náměr zbraně byl od 0 do +85 stupňů a 10 stupňů na každou stranu. Jinak se zaměřování provádělo celým strojem. Zaměřit zbraň šlo jen nepřesně, ale vzhledem k síle hlavice stačil jen hrubý odhad. Dostřel zbraně byl závislý na venkovní teplotě. Při 50° Celsia dostřelil raketomet do vzdálenosti 5900 metrů, při 0° se dostřel snižoval na 5100 metrů a při -40° klesl na 4600 metrů. Projektil měřil 1,5 metru, vážil 376 kilo a hlavice obsahovala 125 kilogramů trhaviny a dokázala prorazit 2,5 metru železobetonu. Vzhledem k velikosti munice byla zásoba střeliva omezena na 14 raket.
Posádku tvořilo pět mužů. Řidič, radista/střelec z kulometu, velitel/zaměřovač a dva nabíječi. Po zkušenostech ze Stalingradu, kde byly tanky snadným cílem útoků pěchoty ze zálohy byl Sturmtiger vybaven trupovým kulometem MG34 ráže 7,34 milimetrů a vrhačem tříštivých protipěchotních min ráže 100 milimetrů. Prototyp byl hotov v říjnu 1943 a s německou poetikou pojmenován 38 cm Rakettenwerfer RW 61 auf Sturmmösser Tiger. Vojáci a propaganda si stroj překřtila na daleko údernější a jednodušší Sturmtiger, tedy útočný Tiger.
Adolf Hitler, který měl zálibu v podobných monstrech, po předvedení Sturmtigera, okamžitě schválil jeho sériovou výrobu. Požadoval nejen výrobu čtyřiceti stroje, ale i výrobu munice v poštu minimálně 300 kusů měsíčně. Německý průmysl však již podobných výkonů nebyl schopen. Nakonec bylo do konce roku 1944 vyrobeno pouhých 18 strojů a pro ně se vyrábělo 100 raket měsíčně. To Němcům dovolilo sestavit tři roty tanků (Panzer Sturmmörser Kompanien PzStuMrKp 1000, 1001 and 1002.) po čtyřech strojích.
Tři stroje byly poprvé nasazeny v srpnu 1944 při potlačování Varšavského povstání. Sturmtigery zde jednou ranou doslova demoloval celé bloky domů. Jedna z raket, která selhala, je dodnes v muzeu polské armády. Po potlačení Varšavského povstání se stroje přesunuly na Západní frontu, kde se zúčastnily ofenzivy v Ardenách. Sturmtigery se i přes malý počet staly postrachem Spojenců. Těžce pancéřovaný stroj byl odolný proti všem protitankovým zbraním. Šanci zničit jej mělo pouze letectvo nebo těžké dělostřelectvo.
Naopak Sturmtigery rozdávaly jeden tvrdý úder za druhým. V lednu 1945 u města Düren, jediný projektil, který zasáhl americkou kolonu, zničil tři tanky M4 Sherman a poškodil mnoho dalších vozidel. Při nejdůležitější misi své válečné kariéry ovšem Sturmtigery selhaly. Ani jeden ze sedmi strojů nasazených u Remagenu nedokázalo přesně zasáhnout a strhnout Ludendorffův most, po kterém se hrnuly americké jednotky přes Rýn do Německa.
Do dnešních dob se zachovaly dva Sturmtigery. Jeden je v německém Auto & Technik Museum v Sinsheimu a druhý v tankovém muzeu v Kubince u Moskvy. Oba jsou dokladem šílenství nacistů a 2. světové války. Jen tehdy a jedině oni mohli vytvořit stroj přímo určený na ničení lidských obydlí a celých měst bez ohledu na jejich civilní obyvatele.
Témata: Sturmtiger, II. světová válka, tanky, Německo, obrněná vozidla
