Mnohý fanoušek filmů si jistě vzpomene na futuristickou zbraň „i občanské války na počátku 21. století“, kterou ve filmu Demolition man používal padouch Simon Phoenix v podání Wesleyho Snipese. Puška nebyla výmysl filmových specialistů a skutečně existovala. I když její ničivá síla byla nižší, překonávala svojí koncepcí všechny zbraně.
Historie Heckler & Koch G11 se začala psát již v roce 1968. Tehdy NATO rozhodovalo o zavedení třetího typu náboje. Německá firma spolu s firmou Dynamit Nobel se rozhodla přijít s něčím revolučním. Jejich puška měla být extrémně přesná a měla eliminovat v co největší míře zpětný ráz. Ten je způsoben u útočných pušek především vyhazováním prázdných nábojnic během palby dávkou nebo při automatické palbě.
Konstruktéři G11 přišli s revolučním řešením. Celý vyhazovací systém prostě vynechali a přišli s bez nábojnicovou municí. Náboj ráže 4,7 × 33 mm byl fakticky kulkou se zápalkou obalený výbušninou se zpomaleným hořením, která po zažehnutí beze zbytku shořela. Náboj byl nesmírně přesný a na 300 metrů měl odchylku jen nějakých 20 centimetrů, přičemž jej jen málo ovlivňovaly povětrnostní podmínky.
Náboj byl o polovinu lehčí než standardní munice a voják mohl mít o 60 % větší zásobu nábojů. Měl však nevýhody. U prvních modelů docházelo v zásobníků k sebevznícení. Vojáci si stěžovali že náboj má nízkou ranivost a nepřítel by i po zásahu mohl bojovat dál. Zásobník měla G11 na 45 nábojů. Lehký kulomet z ní odvozený však měl zásobník na 300 nábojů.
Vnitřní konstrukce pušky byla také unikátní. Nová zbraň měla plovoucí palebný mechanismus, spojený s vnitřní konstrukcí zbraně jen vedením a vratnou pružinou. Výsledkem bylo, že zpětný náraz střelec pocítil až po skončení palby. Při konstrukci zbraně bylo použito velké množství plastů a zbraň se podle některých zpráv udržela při vhození do vody na hladině. Místo klasických železných mířidel měla puška jednoduchý optický zaměřovač.
Puška byla schopna stříle jednotlivými ranami, dávkou tří nábojů nebo automaticky. Kadence v automatickém módu byla 460 ran v minutě. V dávkách mohl střelec teoreticky vystřelit až 2100 nábojů v minutě. Přesnost byla neuvěřitelná. I v automatické módu byl střelec schopen na 300 metrů trefit všemi náboji terč, což s normální automatickou zbraní nebylo možno. Maximální efektivní dostřel byl 400 metrů.
Proč se zbraň nedostala do armádní výzbroje? Její vývoj se táhl neuvěřitelných 21 let. Když byla v roce 1989 konečně hotová překonávala vše a německý Bundeswehr z ní byl doslova u vytržení. Kontrakt na 300 000 pušek v hodnotě 2,1 miliardy DM už byl na spadnutí. Jenže potom spadlo něco jiného. A to Berlínská zeď. Po sjednocení Německa padly všechny zbrojní plány a G11, jako jeden z nejdražších projektů šel k ledu jako první. Zbraň se ještě zúčastnila soutěže AVR, v něm Pentagon vybíral novou zbraň pro americkou armádu, ale ani zde neuspěl. V Roce 1992 byl vývoj oficiálně zastaven.
Celkem bylo vyrobeno jen 1000 G11. Ve své době byla až příliš revoluční zbraní a přinesla by neuvěřitelné náklady na zavedení do služby včetně zavedení nové munice. Výsledky výzkumu v roce 2004 byly použity v rámci programu LSAT, který pro americkou armádu vyvíjí nové pěchotní zbraně. G1 měla být přelomovou zbraní. Zastavila ji historie a její cena.
Témata: Heckler & Koch G11, zbraně, Německá armáda, U.S. ARMY, historie
