Třetí říše ve 2. větové válce vedla se Spojenci tvrdou bitvu o Atlantik. Během prvních tří let války v ní Němci se svými ponorkami dominovali a téměř se jim podařilo Velkou Británii na moři porazit a izolovat. Po vstupu USA do války se však karta obrátila, a díky americkým eskortám konvojů, a především leteckým hlídkám, se z německých lovců stala kořist. Celou bitvu však mohla zvrátit jediná zbraň. Ponorka typu XXI.
Vývoj německých ponorek probíhal fakticky po celou válku. Značně se ovšem zdržel v roce 1941, kdy nacisté, kteří věřili, že už válku vyhráli, omezili vývoj nových zbraní a zakázali vstup nových typů do výzbroje. Ty měly nastoupit až po válce. Než byl tento rozkaz odvolán uběhlo půl roku, který rozhodl o tom, že nejnovější typy, technicky nadřazené těm spojeneckým, vstoupí do války až v roce 1944. Tedy až příliš pozdě, než aby ovlivnily její vývoj.
To byl i případ typu XXI. Jeho vývoj byl zahájen v prosinci 1943. Plány byly brzy hotovy a vzhledem k nedostatku času bylo rozhodnuto nestavět testovací prototyp, ale rovnou zahájit sériovou výrobu. Už 19. dubna 1944 byla hotová první – U-3501. Typ XXI byl skutečně revoluční válečná loď. Poprvé v dějinách byla totiž na vlny spuštěna regulérní ponorka, a ne ponorný člun jako dosud.
Trup byl přímo zkonstruován pro plavbu pod vodou a jeho hydrodynamické vlastnosti a rychlost byly lepší pod hladinou než nad ní. Vše, co bránilo ponorce ve vyšší rychlosti nebo zvyšovalo její hydroakustický odraz jako periskop, šnorchl nebo protiletecké zbraně se podařilo ukrýt do trupu. U dosavadních ponorných člunů to bylo naopak. Délka ponorky byla 76,70 metru a výška rovných 8 metrů.
Zatímco nejrozšířenější typ ponorky německého námořnictva VII dokázal plout pod hladinou pouhých 7,6 uzlů (14 kilometru v hodině), XXI dokázala vyvinout rychlost 17,2 uzlů (39, 2 kilometru v hodině). Na hladině pak typ XXI dokázal vyvinout slušných 15,6 uzlů. Pro srovnání korvety třídy Flower, které tehdy tvořily páteř protiponorkové obrany Spojenců dokázaly vyvinout na hladině rychlost jen 16 uzlů. Maximální ponor typu XXI byl 330 metrů a boj mohl vést z hloubky 100 metrů.
Díky tomu, že ponorka byla vedle dvou dieselových motorů vybavena i dvěma elektromotory byl její chod mimořádně tichý. Novinkou byl také šnorchl, zavedený v německém námořnictvu až v roce 1943. Ten byl u typu XXI obalen pryží a upraven tak, aby nemohl být zachycen radary. Dovoloval ponorce zůstat pod hladinou až 11 dní. Bez šnorchlu dokázala pod hladinou zůstat až 75 hodin bez vynoření při rychlosti 12 uzlů. S plnými nádržemi dokázala ponorka uplout 28 700 kilometrů.
Paluba byla prošpikována nejnovějšími systémy. Hydroakustický systém Balkon dokázal monitorovat pohyb až v okolí 50 mil od ponorky a dával tak posádce dostatečný čas připravit se na útok. Na šnorchlu byl malý detektor zaměření radarem Bali. Vedle toho měla ponorka ještě radar FuMO 65 Hohentwiel U1, který dokázal na 20 kilometrů zaměřit letadlo. Na věži ponorky byly pro případ leteckého napadení dvě protiletecké věžičky s dvěma protileteckými kanony ráže 20 milimetrů.
Hlavní výzbroj tvořilo na přídi umístěných šest torpédometů ráže 533 milimetrů se zásobou 27 torpéd. Díky supermodernímu systému nabíjení dokázala ponorka 18 torpéd za 20 minut. Posádku tvořilo 5 důstojníků a 52 mužů. Pro tu byl připraven nebývalý luxus v podobě daleko většího místa a někteří už nemuseli spát na torpédech, jak k tomu bylo v menším typu IX. K dispozici byla dokonce i lednice, což na starších typech nebylo a posádky musela jíst plesnivé jídlo nebo jen konzervy.
Revoluční byl i způsob výroby typu XXI. Před jeho zavedením se ponorky vyráběly jako velké lodě. Tedy v suchém doku byl položen kýl a celá ponorka v něm byla postavena. Typ XXI se vyráběl po sekcích a celá loď byla v suchém doku velmi rychle složena. To dovolovalo vyrábět jednotlivé sekce i daleko od Hamburku, kde se XXI kompletovaly. Pro finální úpravy byl určen i mamutí bunkr Valentin, který na předměstí Hamburku stavělo 10 000 vězňů z koncentračních táborů. Byl však zničen spojeneckým bombardováním ještě před svým dokončením v březnu 1945.
O tom, jak byla výroba v posledním roce války intenzivní svědčí i čísla. Plně bylo do kapitulace dokončeno 131 kusů a dalších 1000 kusů bylo v různých fázích rozpracování. Na bojovou hlídku se vydaly jen dvě ponorky. Nasazení typu XXI, vedle toho, že přišel pozdě zasadila ránu i jiná událost. Při potopení parníku Wilhelm Gustloff sovětskou ponorkou S-13 zahynulo 918 námořníků 2. Unterseeboot-Lehrdivision, kteří se právě na typ XXI přeškolili.
Před koncem války byl velením Kriegsmarine vydán rozkaz Regenbogen (Duha), který nařizoval posádkám potopit své lodě. Ze 131 ponorek XXI jich nepoškozených zůstalo jen 11. Spojenci se o typ intenzivně zajímali a ve všech spojeneckých námořnictvech po válce nepotopené nebo z moře vytažené a opravené ponorky typu XXI sloužily.
Ovlivnily konstrukci nejen amerických (třída Guppy), ale i sovětských (Projektu 613 a Projektu 611) ponorek. V roce 1957 jednu z nich vyzvedli i sami Němci a pod jménem Wilhelm Bauer ji až do roku 1982 provozovala Bundesmarine. Od roku 1984 je zpřístupněna pro veřejnost v Německém námořním muzeu v Bremerhaven. Je to jediná ponorka typu XXI, která se zachovala dodnes.
Témata: ponorka třídy XXI, ponorky, II. světová válka, Německo, námořnictvo
