Kettenkrad: Zázračná motorka Wehrmachtu byla téměř nezastavitelná

Kettenkrad byl vyvíjen původně pro výsadková vojska Luftwaffe, kterým měl zajistit velkou pohyblivost a prostředek pro tažení lehkých děl. Základním požadavkem bylo, aby se vešel do transportního letadla Junkers Ju-52. První prototypy sjely z výrobních pásů v roce 1940 a sériová výroba byla zahájena v roce 1941. Po vykrvácení výsadkářů v bitvě o Krétu a odvoláním invaze na Maltu se již žádné výsadkové operace nekonaly, a pro stroj musela být nalezena jiná úloha.

 Část strojů byla upravena jako pokladače kabelů v polních podmínkách, další sloužily jako tahače letadel na letištích, ale většina sloužila jako zásobovací vozidla. Díky vysoké průchodnosti terénem se Kettenkrady dostaly i tam, kde jiné stroje uvázly. 

Posádku stroje tvořili tři muži. Řidič seděl v ocelové vaně obkročmo nad spojkou na motocyklovém sedátku. Za ním byl motor a sedadla pro dva muže, kteří seděli proti směru jízdy.  Vozidlo se na silnici řídilo za pomoci motocyklové vidlice. V terénu pak systémem brzd. Dokonce se doporučovalo sundat stroji před jízdou zvláště obtížným terénem přední kolo a používat Kettenkrad jako plněpásový. Stroj se mohl brodit až 450 milimetrovou vodní nebo bahenní překážkou a dokázal se otočit na čtyřech metrech.

Délka stroje byla 3000 milimetrů, výška 1200 milimetrů a šířka 1000 milimetrů. Pohon zajišťoval čtyřválec o výkonu 36 koní, který byl před válkou montován do osobního vozu Opel Olympia. Počítalo se i s větší verzí a s větším motorem, ale ta již do výroby nebyla zavedena. Pásový podvozek byl tvořen hnacím kolem, čtyřmi dvojitými pojezdovými koly a napínacím kolem. Pásy měly 40 článků každý.

Hmotnost prázdného Kettenkradu byla 1235 kilogramů. Užitečná nosnost byla 325 kilogramů a v tahu polopás utáhl ještě 425 kilogramů. Později byl k dispozici i speciální přívěs na náklad. Objem nádrží byl 42 litrů, což stroji na silnici stačilo na 260 kilometrů jízdy. Maximální rychlost na silnici byla 75 kilometrů v hodině, v terénu klesala na 45 kilometrů v hodině.

Výroba probíhala v továrně NSU Werke AG v Neckarsulmu, kde bylo vyrobeno zhruba 7500 Kettenkradu. Dalších 1300 kusů bylo vyrobeno v továrně Stoewer ve Štětíně. Počítalo se i s výrobou ve firmě Simca ve Francii. Zde však již nebyla zahájena. Celkem bylo mezi léty 1940 až 1945 vyrobeno 8800 strojů.

 Vedle toho bylo 30 podvozků Kettenkradu v roce 1944 upraveno na dálkově ovládané demoliční vozidlo Springer. To mohlo být ovládáno na vzdálenost dvou kilometrů a neslo nálož 330 kilogramů trhaviny. V roce 1944 bylo použito proti Sovětům na Krymu a během vylodění v Normandii. 

Kettenkrad byl sice užitečným vozidlem, které vojákům usnadňovalo život, ale v praktickém použití se ukázaly jeho slabiny. V první řadě stroj vyžadoval složitou údržbu. Například čepy mez pásy musely být po každých 500 kilometrech na dvou místech promazány. Výroba také byla velmi náročná na čas a materiál. Místo jednoho Kettenkradu mohl mít Wehrmacht menší nákladní vozidlo s větší nosností. V roce 1944 byla proto výroba zastavena.

Překvapivě to ovšem nebyl konec historie Kettenkradu. V roce 1945 se Neckarsulm ocitl v americké okupační zóně a ve skladech továrny NSU bylo stále dost dílů. S povolením okupačních úřadů továrna obnovila výrobu Kettenkradu, která do roku 1949, kdy definitivně skončila, dala dalších 550 strojů.

Kettenkrad se stal jediným německým vojenským speciálem jehož výroba byla po válce obnovena. Stroje ovšem nešly americké armádě, ale profesím, které se pohybovaly v těžkém terénu tedy hasičům, dřevorubcům nebo horským záchranářům v Alpách.

Vzhledem k tomu, že praktický stroj po válce našel uplatnění i v civilním sektoru (na Ruzyňském letišti ještě v 50. letech několik Kettenkradu tahalo schůdky k letadlům) do dnešních dnů se zachovalo poměrně mnoho kusů tohoto jistě zajímavého stroje.

Témata:  Kettenkrad,  II. světová válka,  Německo,  zbraně,  motorky