Některé nápady se zdají být vynikající a nelze zpochybnit jejich logiku. Takovým byla i koncepce věžových stíhaček. Výzbroj stíhačky měla být soustředěna do otočné věže. Střelec mohl nepřítele jednoduše sledovat a stíhačka nemusela moc manévrovat. Jak ukázala praxe, v denních soubojích ohrožovala tato koncepce především posádky, které na těchto strojích létaly. V noci ovšem Boulton Paul Defiant zazářil!
Požadavky na nový stroj s věžovou koncepcí vydalo britské ministerstvo letectví už v roce 1935. Hlavním požadavkem, vedle střelecké věže, bylo, že stroj měl dosahovat rychlosti 464 kilometrů v hodině ve výšce 4500 metru. První prototyp Defiantu vzlétl o dva roky později. Stroj byl vyzbrojen elektricky ovládanou věží se čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 milimetru. Stroj nesl 600 nábojů pro každou zbraň, tedy celkem 2400 nábojů, což byla na tehdejší dobu obrovská palebná síla.
Věž byla vybavena speciálním palebným systémem, který přerušil palbu ve chvíli, kdyby střelec mohl zasáhnout křídla nebo ocas stroje. Věž mohla střílet i vzhůru a mohla být nastavena tak, že střílela přímo vpřed. V praxi se však tato konfigurace moc nevyužívala. Střelec nemohl takto zaměřovat a pilot v kabině neměl mířidla. Navíc jej oslepovala palba z kulometů a zbraň musela střílet poněkud šikmo, aby nerozstřílela vrtuli. Jak se ukázalo později, největší chybou bylo, že stroj neměl přímo pálící výzbroj v trupu nebo křídlech.
Další zajímavostí byl proudnicový kryt, který během letu zvyšoval aerodynamiku letadla, a který se před bojem zatahoval. Pokud se používal, věž nešla použít a při přepadu byl stroj prakticky bezbranný. Pilot se domlouval se střelce skrze interkom, který se v boj ukázal jako značně nespolehlivý. Pohon zajišťoval dvanáctiválec Rolls-Royce Merlin III o výkonu 1030 koní. Maximální rychlost Defiantu Mk I byla 489 kilometrů, dostup 9400 metrů a dolet 748 kilometrů. Hmotnost prázdného letounu byla 2755 kilogramů. To byly v roce 1937 slušné výkony a bylo objednána série 84 strojů. Piloti novým strojům brzy začali říkat přezdívkou „Daffy“.
Kolem Defiantů byla v Británii rozpoutaná velká propagandistické kampaň, podle které mělo mít letadlo 21 kulometů! Vedle čtyřčat ve věži měl mít Defiant ještě čtrnáct Browningů v křídlech a tři v trupu. To v Němcích vzbuzovalo úctu. Pokud by znali testy RAF, které provedla simulovaný souboj Defiantu se Spitfirem nepochybně by zůstali v klidu. Ukázalo se, že Defiant je schopen se modernějšímu a obratnému stroji úspěšně bránit, ale vlastní pokus o překvapivý útok naprosto selhal. Naopak si Defiant vedl velmi dobře proti bombardérům.
Tento test potvrdilo jedno z prvních operační nasazení Defiantu proti Luftwaffe. Dne 13. května 1940 vzlétlo přes Lamanšský průliv šest Defiantů a šest Spitfirů 66. perutě proti německým leteckým silám, které se jim podařilo nad Nizozemském překvapit. Defiantům se podařilo sestřelit čtyři Junkersy Ju 87 Stuka. Pak se ovšem objevily Messerschmitty Bf 109 E z jejich doprovodu a pět ze šesti Defiantů Němci poslali k zemi. V prospěch Defiantů hrála z počátku jejich podobnost se stíhačkou Hawker Hurricane. Němečtí stíhači se pokoušeli „Hurricane“ napadnout zezadu. Když ovšem měli smůlu, a narazili na Defiant s podobným profilem, ale se střeleckou věží, byla to jejich smrt.
Němci se ovšem brzy stroje naučili rozeznávat a na Defiant začali útočit zepředu nebo zespod, kde byl poměrně neohrabaný stroj bezbranný. Tvrdé boje v bitvě o Británii byly pro Defianty doslova masakrem. Do 31. srpna 1940 byla ztracena polovina všech Defiantů, což bylo pro velení RAF neakceptovatelné. Všechny stroje byly převedeny k nočním stíhacím perutím. Zde si vedl Defiant naopak excelentně.
Noční stíhání na začátku války bylo skutečně uměním. Piloti neměli ještě k dispozici palubní radary a museli se spolehnout na pozemní navádění a na krátké ozáření cíle světlomety. Defiant měl obrovskou výhodu ve své věži, kdy mohl zahájit palbu na noční bombardér zespodu, kde byl nejméně chráněn. Celkem se podařilo čtyřem letkám vyzbrojeným Defiantem sestřelit 65 nočních bombardérů Luftwaffe a stal se nejúspěšnějším nočním britským stíhačem. Není bez zajímavosti, že u 68. noční stíhací peruti sloužili také českoslovenští piloti a střelci.
Od září 1941 začala k jednotkám přicházet verze Mk II, která již byla vybavena radarem. Bohužel Defiantům již v té době zvonila hrana. Stroje byly už i na noční boj příliš pomalé a ani jejich dostup již na nejnovější německé bombardéry nestačil. V polovině roku 1942 byly pomalu stahovány k druholiniovým nebo speciálním jednotkám.
Několik desítek letadel bylo například vybaveno zařízením Moonshine (Měsíční svit). To dokázalo oklamat německý radar Freya a vytvořit na něm radarový odraz leteckého svazu sta letadel. Nevýhodou bylo, že systém mohl být použít pouze ve dne, protože k vytvoření falešného radarového obrazu byla potřeba přesná formace devíti zařízením vybavených Delfiantů. Poprvé byl Defiant takto použit 19. srpna 1942 při krytí nájezdu na Dieppe. Dalším speciálním zařízením byla rušička „Mandrel“, která dokázala vytvořit v německém radarovém pokrytí „díru“ o průměru až 320 kilometrů.
Brzy se však ukázalo, že ani na to už Dafianty nestačí. Některé byly přesunuty k vyhledávání sestřelených pilotů nad kanálem La Manche. Kvůli nedostatečnému doletu a výhledu osádky na moře byly však brzy staženy i z této služby. Poslední stroje, které sjížděly z výrobních linek byly verze Mk III. Ta již neměla zbraně a byla používána k vlečení terčů. Poslední Defianty v řadách RAF dolétaly v roce 1946 v Indii. Dva poslední Defianty, které sloužily firmě Martin-Baker při vývoji vystřelovacích sedaček byly vyřazeny ze služby v květnu 1948.
Celkem bylo vyrobeno 1064 Defiantů. Ve své původní roli těžkého denního stíhače naprosto zklamal a stal se spíše cvičným cílem pro své protivníky. Po převedení do služby v roli nočního stíhače se však karta obrátila a stroj se stal pro Luftwaffe velmi nebezpečným protivníkem. V roli letadla pro vlečení cílů se stroj podílel na výcviku desítek tisíc spojeneckých pilotů. Lze tedy říci, že i přes mnoho problémů, se Defiant zapsal kladně do historie 2. světové války a pomohl k porážce nacistického Německa. Do dnes se zachovaly v britských leteckých muzeích dva Defianty.
Témata: Boulton Paul Defiant, II. světová válka, letadla II. světové války, letectví, Velká Británie
