Nacisté byly mistři v propagandě a matení nejen vlastní veřejnosti, ale i nepřítele. Jádrem německého stíhacího letectva na začátku války tak měl být Heinkel He 113. Stroj, který svými výkony měl překonávat vše, co tehdy měli Spojenci ve své výzbroji. Realita byla ovšem jiná.
Celý příběh se začal v roce 1935. Tehdy v soutěži o nový stíhací letoun Luftwaffe porazil Messerschmitt Bf 109 na hlavu svoji konkurenci včetně Heinkelu He 112. Ernst Heinkel se s tím nechtěl smířit a rozhodl se vyvinout stroj, který by konkurenta porazil na hlavu. Heinkel byl pověrčivý muž. Proto rozhodl, že místo smolného čísla 113, které podle systému Luftwaffe měl stíhač mít, bude stroj označen šťastnou „stovkou“.
Heinkel He 100 byl stíhací letoun elegantních tvarů s rozpětím 9,4 metrů a délkou 8,2 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 1810 kilogramů. Stroj byl vybaven kapalinou chlazeným přeplňovaným pístovým motor dvanáctiválcovým motorem Daimler-Benz DB 601M a výkonu 1 159 koní. Maximální rychlost sériového stroje byla 670 kilometrů v hodině, dostup 11 000 metrů a dolet 1010 kilometrů. Výzbroj tvořil 20 milimetrový kanón MG FF a dva kulomety MG 17 ráže 7,92 milimetrů
Ernst Heinkel se pokoušel u nového stroje vychytat mouchy, které měl Bf 109. V první řadě měl He 100 daleko pevnější a stabilnější podvozek, se kterým měl „Mezek“ od počátku své dlouhé kariéry problémy. Heinkel měl také daleko lepší aerodynamické tvary a byl obratnější. Jeho konstruktéři také mysleli na válečnou výrobu a podařilo se jim snížit počet potřebných dílů a pracovních hodin na minimum. Finální montáž měla probíhat již z předem připravených konstrukčních celků.
Stroj však měl jeden obrovský konstrukční zádrhel, který byl později jedním z důvodů jeho neúspěchu. V honu za aerodynamickou čistotou se Heinkel rozhodl pro povrchové chlazení motoru stroje, které se nacházelo i v křídlech. Rozdíl mezi teplotou horního a dolního povrchu křídla způsobovalo poruchy systému, přehřívání motoru a kroucení potahu křídel stroje.
O prototypu a vývoji nového letadla se dozvěděl generálmajor Ernst Udet až v říjnu 1937. Nebyl z něho právě nadšený. Výroba Bf 109 se právě rozběhla na plné obrátky a netoužil po zbrklé změně. Přesto ministerstvo letectví, aby uspokojilo firmu Heinkel, objednalo tři prototypy a deset předsériových strojů. Testy stroje probíhaly, až na chronické potíže s chlazením, poměrně uspokojivě.
Všem však bylo čím dál více jasné, že He 100 Bf 109 nenahradí. Výkony stroje nebyly Bf 09 až tak nadřazené a Messerschmitt také intervenoval a korumpoval na všech rozhodujících místech, aby s udržel vývoj a výrobu stihaček. Nakonec padlo rozhodnutí, podle kterého se Heinkel měl soustředit na vývoj bombardérů. Přestože projekt He 100 nebyl oficiálně ukončen, bylo jasné, že jeho budoucnost není světlá.
Němci ovšem dokázali He 100 dokonale propagandisticky využít. Na upraveném prototypu He 100 V2, s motorem DB 601 R s výkonem 1600 koní, překonal Ernst Udet v červenci 1938, rychlostní rekord na 100 kilometrů, kdy stroj dosáhl 634 kilometrů v hodině. O měsíc později, při návštěvě velitele francouzského letectva Josepha Vuillemina, mu byl He 100 představen jako „rekordní He 113“, který je právě zaváděn do výzbroje. Generálporučík Erhard Milch se při té příležitosti žoviálně obrátil na Udeta: „Řekněte mi, Udete, jak to vypadá s jeho sériovou výrobou?“, Udet pohotově odpověděl „Druhá výrobní linka je hotová a třetí se rozjede dvou týdnu.“
Heinkel se přesto snu o sérové výrobě nevzdával a pokusil se šance svého stroje podpořit dalším rekordním letem. Dne 30. března 1939 pilot Hans Dieterle nad letištěm v Oranienburgu překonal světový rychlostní rekord, když dosáhl 746,606 kilometrů. Heinkel měl však opět smůlu. Messerschmitt byl daleko schopnější intrikán a v tichosti připravoval svůj vlastní rekordní letoun Me 209. Ten vzlétl 29. dubna 1939 a dokázal vyvinout rychlost 755, 138 kilometrů. Navíc firma Messerschmitt věnovala rekord Hitlerovi k narozeninám! To byl poslední hřebíček do rakve He 100. Pro úplnost doplňme, že rychlostí rekord Me 209 platil u letadel s pístovým motorem plných 30 let.
V roce 1939 se stroje naplno chopila Goebbelsova propaganda. Všechny vyrobené stroje dostaly bojovou kamufláž a označení fiktivních jednotek. „He 113“ pak byly hojně fotografovány na frontových letištích, v „bojových letech“ nad Polskem, Norskem nebo Francií. Propaganda byla tak účinná, že se fiktivní stíhač objevil v rozpoznávacích příručkách Spojenců a několik pilotů dokonce hlásilo sestřelení He 113.
Heinkel dostal od mocipánů nacistické říše povolení pokusit se o štěstí se svým strojem při exportu do zahraničí, a pokusit se alespoň trochu zalátat finanční ztráty, které vývojem He 100 vznikly. Jednání s Maďarskem o odkupu plánů selhalo. Další obchody byly už pro firmu daleko úspěšnější. O typ projevili zájem Sověti. Ty především zajímal chladící systém stroje. Od Němců odkoupili celkem šest strojů, které silně ovlivnily konstrukci stihačky Lagg-3 a pravděpodobně i Jak-1.
O He 100 projevilo zájem i Japonsko. Za tři kusy vyplatilo Heinkelu 1 200 000 RM. Testy stroje japonské námořnictvo naprosto uchvátilo tak, že od Heinkela odkoupilo za 1 600 000 říšských marek práva na licenční výrobu. Ta se však nikdy nerozběhla. Technická řešení z He 100 však Japonci využili při vývoji vlastní stihačky Kawasaki Ki-61 Hien.
Zbylé He 100 byly přesunuty k továrně Heinkelu v Marienehe, kterou měly bránit. Záznamy o jejich bojovém nasazení však chybí. Během války pak byly všechny sešrotovány. Rekordní He 100 byl vystaven v muzeu dopravy v Mnichově, kde byl při jednom z britských náletů zničen. He 100 byl nepochybně technicky velmi vyspělým letounem, který mohl překonat jak spojenecké protivníky, tak domácí konkurenci.
Vaz mu zlomily nejen technické problémy s chlazením, ale také intriky ze strany firmy Messerschmitt. Do historie se stroj zapsal nejen řádkou rekordů, ale i svým účinkováním v nacistické propagandě. Paradoxně nejvíce posloužil jiným zemím při vývoji vlastních stíhacích letadel. Ta sovětská navíc pomohla k porážce nacismu. Bohužel se dodnes ani jedno z těchto nepochybně zajímavých letadel nezachovalo.
Témata: Heinkel He 100, II. světová válka, Luftwaffe, letadla II. světové války, letectví, letectví a letadla
