Ponorky měly v obou světových válkách obrovské ztráty a muži, kteří na nich sloužili, museli počítat s tím, že jejich služba i život mohou velmi rychle skončit. Příběh ponorky HMS Thetis je kuriózní v tom, že se potopila hned dvakrát. A v obou případech byly následky vskutku tragické.
HMS Thetis patřila k ponorkám britské třídy T. Na délku měla 84 metrů a na šířku 8,08 metru. Výtlak na hladině byl 1090 tun. Maximální rychlost nad hladinou byla 12,25 uzlů (28,24 kilometrů v hodině) a pod hladinou 9 uzlů (17 kilometrů v hodině). Maximální ponor byl 91 metrů. Výzbroj ponorky tvořilo deset torpédometů ráze 533 milimetrů a jedno dělo ráže 102 milimetrů. Posádku tvořilo 59 mužů.
HMS Thetis byla spuštěna na moře už v červnu 1938. Již od počátku s ní byly problémy. Ponorka měla problém se ponořit a zasekávalo se ji hloubkové kormidlo. Musela se proto kvůli úpravám vrátit do doků. K prvním testům byla ponorka připravena až 1. června 1939. Thetis vyplula v doprovodu remorkérů Grebecock z přístavu Birkenhead do Liverpoolské zátoky.
Na HMS Thetis bylo 103 mužů. Vedle 59 mužů posádky i 26 odborníků z loděnic, 9 manažérů loděnic, 9 důstojníků Royal Navy, 4 zaměstnanců konstrukční kanceláře Vickers a dokonce i dva zaměstnanci cateringové firmy.
Původní plán předpokládal, že se ponorka ponoří ve 14:00 a pod vodou zůstane tři hodiny. Vše však bylo jinak. Thetis se zhruba 25 minut pokoušela ponořit, když najednou bleskově zmizela pod hladinou. Pozdější vyšetřování ukázalo, že ponorka byla příliš lehká, proto kapitán nechal napustit dva torpédomety. Každý torpédomet měl kontrolní kohout. Ten, když se uvolnil přivedl vodu do kontrolní trubice, a tak posádka poznala, že je tubus torpédometu zaplaven.
Ke smůle posádky však byla kontrolní trubice torpédometu číslo 5 ucpána kusem barvy, takže se zdálo, že torpédomet zůstal nezaplaven. Velitel torpédové sekce, poručík Frederick Woods se rozhodl torpédomet otevřít a zkontrolovat jej. Torpédomet byl však nejen zaplaven, ale měl i otevřenou vnější kryt. Do ponorky se začala hrnout voda. Dveře proti zaplavení do torpédové místnosti nešly zavřít. Podařilo se zavřít dveře až v další sekci. Ponorka klesla na dno v hloubce 49 metrů.
Voda zaplavila i baterie ponorky a vypadla elektřina. Navíc se zbytek ponorky naplnil jedovatým chlorem. Posádka byla uvězněna a nezbývalo ji než čekat. Posádce remorkérů Grebecock došlo teprve v 16:45, že se něco děje a poslala signál o pomoc. Ten ovšem poslala na civilní rádiové vlně. Zprávu tak nezachytilo námořnictvo, ale poštovní telegraf v Gosportu, nedaleko Fort Blockhouse, hlavní britské ponorkové základny. Protože měl cestou z pošty poslíček se zprávou defekt na kole, o celé událost se kompetentní místa dozvěděla až v 17:45.
Ponorkáři se mezitím snažili dostat záď lodi, co nejblíže hladině. Na zádi se totiž nacházel nouzový výlez. Thetis sice nebyla v nijak závratné hloubce, ale muže mohlo zahubit chladné moře a zrádné proudy, které by jim nedovolily se dostat nad hladinu. Vypustili tedy zásoby pitné vody a paliva a v ranních hodinách 2. června se záď ponorky ocitla na hladině. To se již na scéně objevilo záchranné plavidlo Vigilant a spustila se záchranná operace.
Muži z Thetis museli vstoupit do nouzového výlezu, který se naplnil vodou a musel se vyrovnat tlak s okolím, protože tlak v ponorce byl vyšší. Bylo to zdlouhavý způsob záchrany. Komora byla stavěna pouze pro jednoho muže. Z ponorky se podařilo dostat tímto způsob pouze čtyřem mužům. Jeden montér z loděnic, jeden konstruktér, námořní kapitán Oram a nešťastný poručík Woods.
Pátý muž, který vstoupil do komory, však v záchvatu paniky otevřel komoru dříve než se zcela zaplnila. Mohutný proud vody vnikl do ponorky, která se okamžitě potopila. 99 mužů, kteří v ní zůstali uvězněni se buď utopilo nebo okamžitě udusilo. Vzduchová bublina, která se v lodi vytvořila byla plná chloru a oxidu uhličitého a jedinou útěchou pro pozůstalé mohla být skutečnost, že smrt jejich milovaných přišla s jedním nádechem.
Příbuzní se pokusili žalovat nejen výrobce Cammell Laird, ale i admiralitu, Ta se však odvolala na „vyšší zájem koruny“ a žaloba byla smetena ze stolu. Až po sedmdesáti letech od události bylo z odtajněných archivních dokumentů zjištěno, že admiralita zakázala udělat autogenem do trupu díru. Sice by tak byli během 5 minut zachráněni všichni muži na palubě, ale ponorka by byla nenávratně zničena.
Vzhledem k tomu, že se blížila válka bylo rozhodnuto nešťastnou Thetis zachránit. Při vyprošťovacích pracích u proklaté ponorky zahynul jeden potápěč. Na hladinu se dostala 3. září 1939. Ve stejný den vyhlásila Británie válku Hitlerovu Německu. Těla 44 mužů nalezených na palubě byla pohřbena ve společném hrobě.
Na HMS Thetis původně po vyšetření celé událost čekalo šrotiště. Byla však válka a Royal Navy potřebovala každou loď. Ponorka byla proto nákladně přestavěna, a v roce 1940 se pod jménem HMS Thunderbolt znovu uvedena do služby. Pod tímto jménem se ponorka zapojila velmi úspěšně do bojů ve Středomoří, kde potopila 11 nepřátelských lodí a jednu italskou ponorku. Zde také nalezla svůj osud. Dne 14. března 1943 byla potopena hloubkovými náložemi italské korvety Cigogna. Z posádky nikdo nepřežil.
Osud si našel i poručíka Woodse. Ten 2. světovou válku přežil. V roce 1947 však zahynul při dopravní nehodě. Zkáza HMS Thetis je dosud jednou z největších ponorkových katastrof. To, co z ní dělá ovšem naprostý unikát, je to, že se potopila dvakrát. Strašným ztrátám v prvním případě mohlo zabránit rychlé jednání bez ohledu na materiální ztráty. Britská admiralita se rozhodla jinak a zavinila tak smrt téměř stovky mužů.
Témata: HMS Thunderbolt, ponorky, II. světová válka, námořnictvo, katastrofy
