Kladivo Zelených ďáblů: proč se nejlepší zbraně 2. světové války vyrobilo jen pár tisíc kusů?

Na začátku historie FG 42 stálo Pyrrhovo vítězství německých výsadkářů na Krétě v roce 1941. Zde sice Němci zvítězili, ale za cenu obrovských lidských ztrát. Jednou z příčin bylo podle velení Luftwaffe to, že výsadkáři byli vybaveni jen standardní zbraněmi jako byl samopal MP 40 a opakovací puškou K98. Ty neměly dostatečnou palebnou sílu. Navíc němečtí parašutisté byli na padácích zavěšeni na jednom laně. Po přistání museli dosednout na kolena a ruce a překulit se. To jim nedovolovalo nést zbraně, které musely být shozeny ve zvláštních pouzdrech a vojáci je museli hledat.

Mezi Luftwaffe a Wehrmachtem panovala řevnivost a pozemní vojsko mělo vlastní vývoj pokročilých pěchotních zbraní. K tomu se ovšem letci odmítli připojit a vydali se vlastní cestou. Požadavky Luftwaffe byly skutečně náročné. Zbraň měla být poloautomatická a měla umět střílet i v dávkách. Měla tedy nahradit i lehké kulomety. Jako náboj měl být použit standardní 7,92 × 57 milimetru Mauser.

 Ke zbrani měl jít připojit dalekohled, bajonet a mohly z ní být vystřelovány granáty. Do soutěže se přihlásilo několik firem: Gustloff-Werke, Mauser, Johannes Großfuß Metall- und Lackierwarenfabrik, C.G. Hänel, Rheinmetall-Borsig a Heinrich Krieghoff Waffenfabrik. Nakonec byl vybrán návrh firmy Rheinmetall-Borsig.

Gerät 450, tedy prototyp FG 42, byl vyvinut týmem v čele s inženýrem Louisem Stangem. Ten u zbraně použil několik revolučních prvků. Největším z nich byla především samotná funkce zbraně. Tu založil Stange na principu uzamčeného závěru. Při střelbě jednotlivými ranami se závěr nacházel v uzavřené poloze. Při palbě dávkami zůstával při přerušení střelby zachycen v zadní poloze. To zlepšovalo proudění vzduchu ve zbraní a její chlazení. K uzamčení docházelo při pootočení závěru.

Konstrukce mechanizmu zbraně se velmi podobala kulometu Lewis. Plyny z hlavně poháněly píst s ozubeným hřebenem na konci. ten při pohybu vzad natahoval spirálovou tzv. hodinářskou pružinu a zároveň otevíral závěr. Pružina pak hnala celý mechanizmus vpřed: vztáhla náboj ze zásobníku, zasunula jen do hlavně a zavřela závěr. Kadence zbraně byla až 900 ran v minutě. V praxi však nepřekračovala 250 ran v minutě. Na konci hlavně byl masivní tlumič plamene. Přibil také teleskopický zaměřovač ZFG42 případně ZF4.

První výrobní verze FG 42 E a F měřily 945 milimetrů. Finální verze G pak 975 milimetrů. Hmotnost zbraně byla 4,2 kilogramu respektive 4,9 kilogramu u verze G. Maximální efektivní dostřel byl 600 metrů. Výroba zbraně byla složitá, i přesto, že se ji konstruktéři snažili připravit na velkosériovou výrobu a byla proto složena především z lisovaných dílů. Původní pažba byla kovová. U verze G byla zaměněna za dřevěnou. Upravena byla i pažbička a dvojnožka. FG 42 byla velmi spolehlivou zbraní. Během testů v květnu 1942 bylo z jednoho kusu z předsériové výroby vystřeleno bez vážnějších poruch 19 000 nábojů.

Prvních 2000 kusů FG 42 dostali výsadkáři do výzbroje v roce 1943. První operace, při které byla použita, byla operace Dub tedy Fall Eiche. Pod tímto označením se skrývalo osvobození Benita Mussoliniho z horského hotelu v pohoří Grand Sasso. Ironii bylo, že během první akce s FG 42, nepadl ani jeden výstřel. Brzy jich z FG 42 padlo více než dost a projevily se i nedostatky. V první řadě jím byl vlevo umístěný zásobník. Ten měl neblahý vliv na geometrii zbraně a táhl ji nalevo. Navíc se zachytával vojákům za oděv. Zbraň také byla příliš lehká a při palbě dávkou nebyla příliš přesná a přehřívala se. Kapacita zásobníku byla navíc jen 10 nebo 20 ran a dlouhodobou poloautomatická a krycí palba nebyla možná.

I přes tyto výtky se však zbraň ukázala jako velmi účinná, spolehlivá a přesná. V lednu 1942 přišla objednávka na 120 000 kusů, přičemž mělo být vyrobeno alespoň 10 000 kusů měsíčně. Rheinmetall-Borsig byl však plně vytížen, a tak se výroba přesunula k firmě Krieghoff. Výroba však vázla a do konce války bylo vyrobené jen asi 5700 kusů. Celkem tak bylo vyrobeno asi 7700 FG 42 všech verzí. Němečtí výsadkáři je použili v boji o Monte Cassino, Operace Rösselsprung (pokus o zajetí maršála Tita) nebo v bojích v Ardenách.

Po válce byla zbraň zkoušena mnoha armádami včetně naši nebo Argentinské. Asi 1500 kusů FG 42 bylo ukořistěno jugoslávskou armádou. Po rozpadu země na začátku 90. let se zbraně dostaly do rukou povstalců a byly použity v boji. Mnoho Zelených ďáblů po válce vstoupilo do francouzské Cizinecké legie. Ti byli poté nasazeni v Indočíně. Do války si vzali i své oblíbené zbraně. Mnohé pak padly do rukou příslušníků Vietkongu, kteří je později použili i proti Američanům.

FG 42 také zásadně ovlivnila vývoj zbraní po válce. Derivát Sturmgewehr 52 byl vyvinut ve Švýcarsku. Nejslavnější zbraň ovlivněna FG 42 a německým kulometem MG 42 je americká kulomet M60, při jehož konstrukci se Američané v německých zbraních více než inspirovali. FG 42 nebylo vyrobeno mnoho kusů, ale díky své moderní konstrukci a spolehlivosti se řadila k jedněm z nejlepších zbraní 2. světové války. Naštěstí pro Spojence přišla příliš pozdě a bylo ji příliš málo. V rukách Zelených ďáblů totiž byla více než smrtící!

Témata:  II. světová válka,  FG 42,  zbraně,  Německo,  parašutisté