Americké monstrum mělo prorazit cestu do srdce Třetí říše!

Základním úkolem T28 mělo být ničení opevněných objektů Sigfridovy linie na hranicích Francie a Německa, která měla být podle amerického velení tvrdě hájena Wehrmachtem. Po invazi do Japonska, tedy operaci Downfall, v roce 1946 měl tank zajistit hladký postup na Tokio. Stroj nemusel být obratný a rychlý. Požadovala se především velká odolnost a palebná síla.

Konstruktéři se drželi přesně tohoto zadání a vzniklo monstrum, pro které americká armáda neměla ani klasifikaci. T28 byl vyvinut jako bezvěžové vozidlo. Armáda požadovala, aby byl stroj co nejnižší. Vzhledem k tomu, že měl být použit především proti statickým cílům, absence věže a nízká rychlost neměla být překážkou. Odměr kanónu 105 milimetrů T5E1 byl 19.5° až −5° a 10° vpravo a 11° vlevo. Zásoba munice byla 62 granátů. Dostřel zbraně byl 19 kilometrů. Na střeše vozidla byl ještě namontován kulomet Colt Browning M2 ráže 12,7 milimetru se zásobou 600 nábojů. Ten si poradil i s lehce pancéřovanými cíli.  

 Délka monstra byla 11,12 metru, šířka 4, 54 metru a výška 2,85 metru. S pancéřováním by si neporadily ani ty nejtěžší protitankové zbraně té doby. Čelní pancíř tanku měl neuvěřitelných 305 milimetrů, štít děla 292 milimetrů, boky 152 milimetrů, záď 52 milimetrů a podlaha 25 milimetrů.  Pro srovnání tank Tiger I měl nejsilnější pancíř 150 milimetrů a československý LT vz. 38 50 milimetrů. Nebylo divu, že hmotnost T 28 byla neuvěřitelných 87 tun!

Aby se mohl T28 vůbec pohnout měl na každé straně zdvojené pásové podvozky. Stroj byl tak široký že se nevešel ani na loď ani na pontony. Vnější pás mohl být odmontován a šířka stroje se tak snížila téměř o metr a půl, což dovolilo T 28 přepravovat nejen na výsadkových lodích, ale i na železnici. Podvozek byl však extrémně namáhán.

Pohon T 28 zajišťoval osmiválec Ford GAF o výkonu 500 koní. Konstruktéři počítali, že T28 dokáže vyvinout rychlost 15 kilometrů v hodině. V praxi se však ploužil maximálně 8 až 10 kilometry v hodině. Zásoba paliva byla 1512 litrů, což stroji stačilo na pouhých 160 kilometrů jízdy. Posádku tvořili čtyři muži. Velitel, řidič, střelec a nabíječ, kteří se dorozumívali vnitřním telefonním okruhem.

Plán z roku 1943 počítal se sérií 25 strojů. V březnu 1944 byla objednávka snížena na 5 strojů a o rok později bylo rozhodnuto vyrobit jen dva T 28. První supertank byl hotov ovšem až v srpnu 1945. Testy vozidla začaly krátce po pádu Japonska. V roce 1946 se změnilo označení stroje. Ten se původně nazýval Samohybné dělo T95. V nové klasifikaci to byl Supertěžký tank T28. V té době již bylo jasné, že k sériové výrobě monstra nedojde. Dva vyrobené kusy sloužily k výcviku ženistů a zatěžkávacím testům jejich techniky.  V roce 1947 jeden z prototypů kvůli poruše motoru vyhořel a byl prodán do šrotu.

Druhý T28 zmizel. Teprve v roce 1974 byl nalezen v poli nedaleko základny Fort Belvoir ve Virginii. Po znovuobjevení byl tank umístěn ve Fort Knoxu v Muzeu kavalerie a obrněné techniky generála George Pattona. V lednu 2017 měl být tank přemístěn do nově budovaného muzea ve Fort Benningu. Vojáci nedokázali s obrovským T 28 bezpečně zacházet ani s tou nejtěžší a nejmodernější technikou a stroj jim při nakládání sklouzl z rampy a poškodil se. Naštěstí vše se podařilo opravit. T28 je dnes největší exponát muzea, a budí zaslouženě největší pozornost. 

Témata:  II. světová válka,  supertěžký tank T28,  USA,  tanky,  zbraně