I mistři se utnou. Švýcarský tank byl nebezpečnější pro posádku než pro nepřítele!

V polovině 60. let 20. století hledalo Švýcarsko nový moderní tank, který by zvládl náročný švýcarský terén, boj v zamořeném prostředí a měl dostatečně silnou výzbroj a pancéřování, která by mohla více než konkurovat zahraničním konstrukcím. Vývojem a výrobou byla pověřena federální zbrojovka Eidgenoessische Konstruktionswerkstaette (zkráceně K+W) v Thunu. Ta se rozhodla vylepšit a zásadně modernizovat starší tank Panzer 61 vyvinuty v roce 1958.

Panzer 98 měl na délku 9,49 metru, široký byl 3,14 metru a vysoký 2,72 metru. Hmotnost dosahovala 40, 5 tuny. Stroj poháněl motor MTU MB 837 Ba-500 o výkonu 660 koňských sil a mohl jet rychlostí 55 kilometrů v hodině. Válcovaný kompozitní pancíř měl až 120 milimetrů. Hlavní výzbroj tvořil britský tankový kanón Royal Ordnance L7 ráže 105 milimetrů se zásobou 52 kusů munice. Na obranu proti pěchotě měl Panzer 68 dva kulomety domácí konstrukce Pz Mg 51/71 ráže 7,62 milimetrů s 4000 náboji. Na věži bylo šest generátorů kouře. Posádku tvořili čtyři muži. Tank měl velmi slušnou pohyblivost v terénu a silnou výzbroj.

Roku 1968 objednala švýcarská vláda 170 vozidel. V dalších letech přišly další objednávky a celkem bylo mezi léty 1971 až 1983 vyrobeno 390 tanků. Další série měly zvětšenou věž, což usnadňovalo práci posádky. Vše se zdálo v naprostém pořádku. Armáda se tvářila spokojeně a vláda jakbysmet. V roce 1979 však vybuchla bomba. V týdeníku Weltwoche a bulvárních novinách Blick vyšly články o problémech tanku. Titulek z Blicku byl více než vypovídající: „Panzer 68 je více nebezpečný, než si myslíte“.

Do médií se dostala zpráva náčelníka generálního štábu švýcarské armády dlouholetému ministru obrany Rudolfu Gnägimu. Tak byl naprosto nebojeschopný a plný chyb. V první řadě stroj nebyl vzduchotěsný a nebyl schopen boje v zamořeném prostředí. Posádky by musely tento způsob boje vést v protichemických oblecích, což by značně omezovalo jejich bojové schopnosti. Tank musel při přeřazení na zpátečku zastavit, protože převodovka měla vážnou konstrukční chybu a nebyla schopna rychlé reakce.

Další problémy byly kurióznější. Pokud se vysílačka pustila na plný výkon, došlo ke zkratu a věž se začala nekontrolovatelně točit. Při zapnutí topení kanón samovolně vystřelil. Naštěstí nedošlo k žádné smrtelné nehodě. Gnägi, který o problémech dlouho věděl, musel rezignovat. Švýcarský zbrojní průmysl celá kauza značně poškodila. Rakousko se zajímalo o nákup stroje. Po provalení problému zakázka padla. Později Švýcaři rezignovali na vlastní tankové konstrukce a v roce 1987 koupili v Německu licenci na tank Leopard 2 (Panzer 88).

Vedle klasického tanku byla vyvinuta i řada derivátů na podvozku Panzeru 68. Protiletadlová verze Fliegerabwehrpanzer 68 vyzbrojena dvěma kanóny Oerlikon ráže 35 milimetrů, samohybná houfnice 155 milimetrů Panzerkanone 68 a cílové vozidlo Zielfahrzeug 68. V roce 1988 nabídla thunská zbrojovka armádě rozsáhlou přestavbu Panzer 68/88, která by značně zvýšila jejich bojeschopnost. Ani jedno z těchto zajímavých vozidel nepřekročilo fázi prototypu. Naopak mostního tanku Brückenpanzer 68 bylo vyrobeno 30 kusů. Do výroby šlo i vyprošťovací vozidlo Entpannungspanzer 65, kterého dostala armáda 69 kusů.

Panzery 68 se musely podrobit rozsáhlým úpravám. I později byly modernizovány a staly se spolehlivými tahouny švýcarské armády. Do výslužby šly poslední Panzery 68 až v roce 2001. Spořivý Švýcaři se 200 svých starých tanků pokusili prodat do Thajska. To však na lákavou nabídku nereagovalo. Mnoho Panzerů 68 poté skončilo po různých muzeích a zbytek pak v hutích. Uzavřela se tak historie vozidla, které se mělo stát symbolem příslovečné švýcarské přesnosti, ale stalo se spíše výjimkou z pravidla.

Témata:  zbraně,  Panzer 68,  tanky,  Švýcarská armáda,  Švýcarsko