Mussoliniho drtivá rána! Italové uštědřili Britům pořádnou lekci!

Egyptská Alexandrie byla v letech 2. světové války hlavním přístavem pro britskou válečnou flotilu ve Středomoří a nebylo divu, že se také stala hlavním cílem útoků pro mocnosti Osy. Především Italové chtěli úderem na Alexandrii v roce 1941 vrátit Britům řadu ponižujících porážek.  O jejich odplatu se měla postarat ponorka Sciré.

Ty vyplula pod velením poručíka Junia Valeria Borgheseho z přístavu La Spezia 9 prosince 1941. Prvním cílem ponorky byl ostrov Leros v Egejském moři. Tam ponorka dostala zbraně, která měla zajistit italskou pomstu. Tři řízená torpéda s omezenou rychlostí SLC (Siluro Lenta Corsa ) přezdívaná Maiale (Prase) i se šesti muži ze speciální jednotky Decima Flottiglia MAS, kteří je měli do Alexandrie dostat.

Maiale bylo zařazeno v tajnosti do Italského královského námořnictva již v roce 1936, ale vycházelo z modelu z 1. světové války. Řízené torpédo s omezenou rychlostí mělo posádku dvou žabích mužů. Na dálku mělo 7,50 metrů a neslo 230 kilogramů vážící časovanou hlavici obsahující trhavinu Torpex. Rychlost elektrickým motorem poháněné zbraně byla 3 uzle (5 kilometrů) a dosah 15 námořních mil (27 kilometrů). Princip útoků byl jednoduchý: posádka i s torpédem pronikla přes překážky do nepřátelského přístavu a „zaparkovala“ načasované torpédo pod nepřátelskou loď. Potápěči stačili uniknout a nepřátelskou loď čekala zkáza.

Sciré se dostala do ideální pozice 19. prosince 1941. Od Alexandrie byla pouhých 2,1 kilometru a z hloubky 15 vypustila tři vepříky. Maiale 221 s posádkou Luigi Durand de la Penne a Emilio Bianchi, Maiale 222 s Vincenzem Martellottou a Mario Marinonim a Maiale 223 s Antoniem Marcegliou a Spartacem Schergatem. Řízená torpéda využila okamžiku, kdy Britové otevřeli zábrany pro své vlastní torpédoborce a pronikly do přístavu. Teď už si stačilo jen vybrat cíl. A bylo opravdu z čeho vybírat.

Posádka Maiale 221 si vybrala za cíl doopravdy velkou rybu. Bitevní loď HMS Valiant! Posádce se podařilo torpédo úspěšně umístit pod 196 metrů dlouhý trup britského bitevníku. Bianchi však měl poruchu respirátoru a posádka se musela předčasně vynořit. Ke smůle Italů si jich všimla britská hlídka a byli eskortováni na palubu Valiantu. Na otázky kapitána Charlese Morgana odmítli odpovídat a byli odvedeni do lodního vězení, které se nacházelo pod čarou ponoru.

V 5:30 ráno se de la Penne nechal ohlásit u kapitána a prozradil mu, že lodi hrozí výbuch, a aby začal s evakuací. Více však odmítl prozradit a byl znovu odveden do vězení. Kapitán však prozíravě začal s evakuaci spodních palub a když torpédo v 6 hodin ráno vybuchlo na palubě Valianta nedošlo k žádným ztrátám na životech. Přežili i dva zajatí italští diverzanti.

Martellotta a Marinoni se svým torpédem Maiale 222 měli potopit letadlovou loď. Ta se však v přístavu nenacházela, a tak si vyhlédli norský tanker Sagona. Pokud by tanker vybuchl mohl způsobit v přístavu značné škody. Navíc byl k němu ukotven torpédoborec HMS Jarvis a při troše štěstí mohli potopit obě lodě. Ve 2:30 ráno bylo vše připraveno a oba Italové se dali na ústup. Když se dostali na pobřeží byli rychle zajati egyptskou hlídkou. Opět odmítl vypovídat. V 6:00 přesně jejich nálož vybuchla a těžce poškodila obě lodě. Ke štěstí Britů však nedošlo k výbuchu tankeru a závažnějším škodám.

Jako dokonalou a učebnicovou záškodnickou námořní operaci dodnes odborníci označují úder třetího torpéda Maiale 223 s posádkou Marceglio a Schergate. Ti umístili své řízené torpédo pod bitevní loď HMS Queen Elizabeth a podařilo se jim zmizet. V 6 hodin otřásl lodí výbuch. Výbuch prorazil trup, zabil osm námořníků a loď začala nabírat vodu a hrozilo, že si sedne na dno přístavu. Jen s maximálním úsilím se podařilo zkáze lodi zabránit.

Marceglio a Schergate se ze všech posádek torpéd dostali také nejdál. Podařilo se jim dostat až do Alexandrie, kde se vydávali za francouzské námořníky. Zde měli vyhledat italského agenta, který by informoval čekající Sciré, která by si je na pustém kusu pobřeží vyzvedla. K jejich smůle byli zadrženi při rutinní pouliční kontrole dokladů. Všech šest odvážných Italů tak nakonec skončilo v zajetí. Po pádu Mussoliniho a fašismu v roce 1943 se všichni dali do služeb Spojenců a nové italské. Stali se tak zakladateli poválečného italského námořnictva.

Ztráta šesti mužů sice mohla Italy mrzet, ale nebylo to nic vedle britských ztrát. Britové jednu ranou přišli o obě bitevní lodi, které měli, a tedy i o námořní nadvládu ve Středomoří. HMS Valiant měl na trupu vážné poškození, poškozené elektrické rozvody a zablokovanou jednu věž. Musel odplout do Durhamu na opravy, které trvaly až do července 1942. HMS Queen Elizabeth na tom byla ještě hůře. Sice neklesla na dno, ale její ponor se zvýšil o 12,1 metru. Velitel britského středomořského loďstva admirál Andrew Cunningham, aby zmátl nepřítele, nechal na lodi vlát svoji vlajku. Ve skutečnosti však loď čekalo 17 měsíců v suchém doku v Norfolku v USA a rozsáhlé opravy strojovny, trupu a elektrických rozvodů.

Úder to byl tvrdý. Nejlépe ocenil výkon Italů nepřítel z největších – Winston Churchill. „Šest Italů vybavených zbraněmi za zanedbatelnou cenu otřáslo vojenskou rovnováhou ve Středomoří ve prospěch Osy." Britskému loďstvu zůstaly ve Středomoří jen čtyři lehké křižníky a několik torpédoborců. Ke štěstí Britů však zbytek sil Osy ve Středomoří tak schopný nebyl. Rozpory mezi Němci a Italy nevedly k vytvoření společné strategie. Po úderu, měla Osa ve Středomoří drtivou námořní převahu, kterou mohla využít nejen ke zničení zbytku britské flotily, ale i obsazení Malty a faktickému ovládnutí Středozemního moře.

I přesto, že byla tato výhoda trestuhodně promarněna, nic to nemění na odvaze a dovednosti šesti italských žabích mužů, kteří dokázali to, co nedokázala celá italská námořní flota. Není divu, že Italské i britské námořnictvo je má i dnes v úctě a Italové po nich pojmenovali i několik lodí. 

Témata:  II. světová válka,  model torpéda s posádkou SLC v muzeu v Miláně,  Armáda Itálie,  Velká Británie,  námořnictvo