Americká armáda měla vrtulník, který předběhl dobu. Skončil naprostým krachem!

Do soutěže armády se přihlásila ostřílená firma Sikorsky, která byla na vrtulníky specializována a firma Lockheed, pro kterou byl vývoj vrtulníku ne právě tradiční záležitostí. K překvapení většiny odborníků se v roce 1965 stal Lockheed vítězem soutěže. Práce na jeho ne právě konvenčním stroji se rozběhly na plné obrátky. 21. září 1967 se Lockheed AH-56 Cheyenne, jak byl stroj označen, poprvé dostal do vzduchu.

Jednalo se vskutku o nekonvenční stroj. Výška stroje byla 4,18 metru, délka byla 18,31 metru a průměr rotoru 15,31 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 5540 kilogramů. Cheyenne poháněl motor Pratt & Whitney T64-GE-16 s výkonem 3915 koní.

Lockheed nevyvinul obyčejný vrtulník, ale kombinovaný stroj, který teoreticky mohl nahradit i bitevní letadla. Cheyenne měl jako vrtulník čtyřlistý rotor a stabilizační vrtuli na ocasu. Vedle toho však stroj měl i stabilizační křídla, pod kterým mohla být nesena výzbroj a na konci ocasu tlačnou vrtuli. Ta stroji dávala přes 20 % výkonu, ale také sloužila k ovládání výšky. Díky této nezvyklé kombinaci a zatahovacímu podvozku, který zlepšoval aerodynamiku byla maximální rychlost Cheyennu 393 kilometrů v hodině, což bylo více než byla rychlost tehdejších vrtulníků, a při testech stroje musely být použity jako sledovací stroje stihačky i 2. světové války P-51 Mustang.

Posádku vrtulníku tvořili dva muži sedící v tandemové kabině. V přední kabině seděl operátor zbraní. který ovládal přední věž. Ta mohla být osazena buď rotačním kulometem XM196 s 11 750 náboji nebo 40 milimetrový granátomet XM 129 se 780 náboji. Absolutní technickou novinkou bylo, že sedadlo operátora se otáčelo spolu s věží. Pro lepší zaměřování měl operátor k dispozicí periskop spojený se zbraní věže. Rozsah otáčení přední věže bylo v rozsahu 100° na obě strany.

Pod strojem byla další věž s 30 milimetrovým kanónem XM 140 s 2100 granáty, který se mohl otáčet v rozsahu 360° a měl mechanickou zábranu zasažení stroje. Oba muži posádky měli noční vidění a pilot měl přilbový zaměřovač zbraní. Výzbroj, kterou Cheyenne nesl na šesti pylonech pod křídly, byla skutečně mohutná. Stroj mohl nést čtyři protitankové střely BGM-71 TOW, až devatenáct 70 milimetrových neřízených raket nebo dvě přídavné nádrže. Maximální vzletová hmotnost byla 11 870 kilogramů.

Stroj se vymykal i svým doletem. Ten byl 1971 kilometrů. Nabízela se tak i možnost služby u námořnictva a pobřežní stráže. S přídavnými nádržemi byl stroj schopen doletět z Kalifornie na Havaj bez mezipřistání. Dostup stroje byl 6100 metrů.

Testy prvního prototypu neprobíhaly dobře. Cheyenne sice prokazoval svoji nadřazenost nad obyčejnými vrtulníky, ale také měl obrovské problémy. Při středních a vysokých rychlostech stroj vibroval a byl velmi nestabilní v letech v nízké výšce. Armáda vypracovala seznam 11 problémů a úprav, které bezpodmínečně musely být vyřešeny. Hlavní problém byl s motorem. Armáda začala preferovat kvůli bezpečnosti a odolnosti stroje s dvěma motory. To však konstruktéři od Lockheedu už změnit u svého stroje neuměli.

Upravené verze se dostala do vzduchu v roce 1968. Dne 12. března 1969 došlo ke katastrofě, která byla pro celý projekt zlomem. Při letu u kalifornského pobřeží se rotor ve vysoké rychlosti rozkmital tak, že se zasekl do ocasu stroje. Zkušební pilot David A. Beil při katastrofě zahynul. Tato ztráta byla pro armádu záminkou pro postupné omezení projektu.  Vojáci sice objednali 10 sériových kusů, ale bylo jasné že jejich zájem o stoj opadl.

Jaký byl důvod? V první řadě finance. Jeden Lockheed AH-56 Cheyenne vyšel na 31,4 milionu dolarů. Letectvo připravovalo do výroby svůj vlastní bitevní stroj daleko klasičtější konstrukce Fairchild Republic A-10 Thunderbolt II, který měl vyjít na 18,8 milionu dolarů. Armáda pak zavedla konvenční, ale spolehlivější a levnější bitevní vrtulník AH-1 Cobra. Program Cheyenne byl oficiálně ukončen roku 1972.

Do dnes se zachovaly v muzeích čtyři exempláře tohoto nepochybně zajímavého stroje. I přes jasnou nadřazenost ostatním vrtulníkům, skvělým výkonům a pokročilé technologii byl AH-56 neúspěchem. Srážela jej vysoká cena, náklady na provoz, a především potíže konstrukce, na jejichž odstranění by bylo potřeba mnoha let. Zkušenosti z jeho vývoje byly použity při vývoji Hughes AH-64 Apache. To již je však jiný příběh. 

Témata:  letectví a letadla,  Lockheed AH-56 Cheyenne,  letadla budoucnosti,  USA,  válka ve Vietnamu,  vrtulníky