Britská Princezna slibovala absolutní luxus ve vzduchu. Byl to ale absolutní krach!

Létající čluny mají řadu velkých výhod. V první řadě nepotřebují ke svému provozu velkou infrastrukturu jako stroje startující z pevniny. Místo velkých letišť zabírajících velkou plochu stačí molo, kde se doplní palivo, a nalodí pasažéři. V případě poruchy může také stroj snadno přistát na vodní ploše a nedojde k fatální ztrátě. Na druhou stranu jsou bez velké vodní plochy létající čluny nepoužitelné, a proto je jejich provoz omezen na pobřežní oblasti.

Britské impérium bylo k jejich provozu ideální a mělo s jejich provozem zkušenosti z 30. let, kdy létající čluny zajišťovali letecké spojení s koloniemi a dominií jako byla Indie nebo Austrálie. Plánovala se pomocí nich i přeprava velkého množství vojáků. Během 2. světové války však byla tato rozvíjející se doprava přerušena. A právě na tuto zkušenost chtěla Saunders-Roe  na tuto zkušenost navázat. Nový létající člun však měl být i výkřik nejnovější techniky.

Na začátku roku 1945 bylo Německo na kolenou a ministerstvo zásobování začalo plánovat přechod leteckého průmyslu na plnou mírovou produkci. V rámci toho přišla do firmy objednávka na tří létající čluny pro leteckou společnost British Overseas Airways Corporation (BOAC). Saunders-Roe  označil nový typ jako SR. 45 a poetickým jménem Princess tedy Princezna.

Princess nebyl žádný drobek. Létající stroj měřil 45 metrů, rozpětí bylo úctyhodných 66, 6 metru a výška 19, 5 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 86 183 kilogramů a maximální vzletová 149 685 kilogram. Užitečný náklad činil 62 tun.  Stroj pohánělo deset turbovrtulových motorů Bristol Proteus každý s výkonem 2500 koní. Osm motorů bylo složeno do čtyř dvojmotorů, které poháněly čtyři protiběžné koaxiální vrtule. Zbylé dva motory umístěné zvnějšku poháněly jednu vrtuli každý.

Velká pozornost byla věnována tvaru trupu a stroj měl velmi dobré plavební vlastnosti. Trup by dvojitý a rozdělený na komory, aby bylo zabráněno potopení Princezny při strážce. Ovládání velkého létajícího člunu bylo posíleno hydraulikou, ale sériové stroje měly být vybaveny elektrickým systémem ovládání, který je dnes znám jako Fly-by-wire. Výkony stroje byly na svojí více než slušné. Maximální rychlost byla 610 kilometrů v hodině, cestovní 580 kilometrů v hodině. Zásoba paliva činila 63 645 litrů, a stroj na ně zvládl uletět až 9200 kilometrů s výdrží ve vzduchu 15 hodin. Dostup byl 12 000 metrů.

Aby bylo postaráno o co největší pohodlí a luxus pro 104 cestujících byla Princezna vybavena přetlakovou kabinou. Cestující byli ubytování v čtyřmístných kabinách, které bylo možno upravit ke spánku. Na palubě byla špičková restaurace s vlastní kuchyní, bar, promenáda a salonek, který mohl být upraven na kino nebo šatna pro dámy. Posádku, vedle desítky stevardů, tvořili dva piloti, dva letoví inženýři, navigátor a radista.

I přes naděje na rychlý vývoj se ukázalo, že projekt je daleko složitější, než se zdálo. Princezna poprvé odstartovala až v roce 1951. To se však situace naprosto změnila. Indie vyhlásila samostatnost již roku 1947 a impérium se pomalu rozpadalo. Nebe navíc začaly pomalu dobývat rychlá, menší a ekonomičtější trysková letadla. Létající člun byl anachronismus z jiných časů. Společnost BOAC odmítla letadla převzít a celý projekt měli převzít vojáci a z Princezny se měl stát transportní stroj.

Brzy však bylo jasné, že ani armáda o projekt nejeví zájem. Jediný postavený letuschopný prototyp provedl celkem čtyřicet šest letů a strávil ve vzduchu 100 hodin. Firma se snažila stroj prodat pod cenou, ale nenašel se zájemce. Roku 1954 byl prototyp a dva dokončené trupy zakonzervovány. Roku 1958 se o ně zajímalo americké námořnictvo, které chtělo letadlo vybavit nukleárním pohonem. I z toho brzy sešlo. Stejně jako z plánu na prodej strojů NASA na převoz raket Saturn V. Roku 1967 bylo zjištěno, že stroje napadla koroze. A tak nakonec skončily nešťastné Princezny ve šrotu.

Princess byl nepochybně zajímavým strojem s velmi pokročilými technickými prvky. Bohužel koncepce stroje jako létajícího člunu byl již na konci 2. světové války naprosto zastaralý, což si tvůrci Princezny neuvědomili. Důsledky pak byly pro firmu naprosto katastrofální a projekt vedl k pádu Saunders-Roe. Princess je dodnes největším létajícím postaveným člunem. To je asi jediný světlý bod na této krátké a smutné kapitole v letecké historii. 

Témata:  letectví a letadla,  Saunders-Roe Princess,  Velká Británie,  letecká nákladní doprava,  doprava