Československá Želva předběhla dobu. Cena tomu odpovídala!

V oblasti obrněných vozů a tanků po habsburském mocnářství toho ČSR právě mnoho nezdědilo. Muselo proto s vývojem začít prakticky od píky. Prvním domácím typem obrněného auta byl roku 1922 typ PA-I vyrobený koncernem Škoda. Automobil měl však řadu nedostatků jako slabé pancéřování, nevýkonný motor a nespolehlivost a stroj byl po náročných zkouškách v Milovicích odmítnut.

Škoda to však nevzdala a pustila se do dalších prací. V této době bylo normální vzít šasi nákladního vozu, a na něj postavit pancéřovou nástavbu. Výhodou takových obrněných vozů byla jednoduchost, relativně nízká cena a rychlost stavby. Nevýhodou byla nízká průchodivost terénem a omezení, které plynula z nespecializované konstrukce civilního podvozku, kdy docházelo k velkému opotřebení a k nízké výdrži vozidla.

Toho se Škoda chtěla vyhnout, a proto vyvinula zcela specializovaný podvozek pro pancéřová auta. Ten byl naprosto unikátní. Stroj totiž měl dvojí řízení a mohl jet na obě strany stejnou rychlostí. Ovšem na rozdíl od pozdějších konstrukcí se nejednalo o řešení 4x4. Jakmile se jeden z volantů „zamkl“ kola se stala hnacími a vůz měl vždy vlastně pohon jen na zadní kola.

Pohon stroje zajišťoval čtyřválec Škoda o výkonu 70 koní. Díky němu stoj dokázal na silnici vyvinout slušných 70 kilometrů v hodině. V terénu rychlost klesla na pouhých 12 kilometrů. Dojezd byl 250 kilometrů.

Dalším unikátním prvkem konstrukce stoje byla pancéřová korba. Dosud bylo zvykem svařit jednoduchou krabicovou konstrukci, která poskytovala posádce pouze základní ochranu. Škodováci při vývoji použili nejnovějších poznatků z balistiky.

Ocelové pláty použité na korbu měly 4-5 milimetrů a odolaly střelbě z německé pušky Mauser. Pláty pak byly zaobleny, což ještě jejich účinnost zvyšovalo a díky tvaru zaoblené korby vozidlo dostalo i přezdívku „Želva“. Narostla však i náročnost výroby a cena. Velká byla i hmotnost stroje, která dosahovala 7360 kilogramů.

Výzbroj stroje tvořily čtyři kulomety Maxim vz. 08 kalibru 7,92 milimetru se zásobou 6250 kusů munice. Jeden stroj byl vybaven i kanónem ráže 7.5 centimetru. Želva měla pětičlennou posádku. Uprostřed seděl velitel, který povely „chladičovou stěnou před“ a „motorovou stranou vpřed“ rozhodoval o směru jízdy. Dalšími členy posádky byly dva řidiči a dva střelci z kulometu. Vozidlo tedy nebylo schopné střílet ze všech zbraní najednou.

Status vozidla byl poněkud nejasný. Armáda oficiálně stroj nikdy nezařadila do výzbroje a označení OA vz. 23 je tedy zcela neoficiální. Devět strojů však převzala. Další tři stroje Želvy byly dodány vídeňské policii. Přestože stroje prokázaly svoji užitečnost a spolehlivost, žádná další objednávka již nepřišla. Svojí roli na tom nepochybně hrála i cena 627 129 Kč, která byla na svoji dobu opravdu vysoká.

Československé Želvy sloužily v armádě do roku 1937. Poté byly předány policii a byly dislokovány v Ostravě, Liberci a Mostě. V roce 1938 se pak Želvy v rámci Stráže Obrany Státu (SOS) zúčastnily bojů v pohraničí. Po okupaci jsou další osudu Želv nejasné. Jedna se měla objevit v barvách SS. Zřejmě pak brzy skončily v hutích.

Historie rakouských Želv je ještě zajímavější. Roku 1934 se zúčastnily v řadách vídeňské policie potlačení nacistického puče. Po Anšlusu byly stroje zabaveny wehrmachtem a přes válku skončily ve skladu odkud byly vytaženy až v roce 1945, kdy se zúčastnily bojů s Rudou armádou. Další osudy vozidel jsou neznámé. Pokud některé srážku se Sověty přežilo zřejmě brzy po válce skončilo ve šrotu.

PA-II Želva bylo vozidlo, které předběhlo svoji dobu. Konstrukce podvozku i nástavby byla skutečně pokročilá a stroj dokázal, že československý zbrojní průmysl je na špičkové úrovni. Na druhou stranu tato vyspělost zapříčinila i relativní neúspěch stroje. Přílišná složitost a cena případné zájemce odrazovala a výroba skončila u pouhého tuctu Želv. 

Témata:  tanky,  PA-II,  zbraně,  Československo,  armáda