Italský tank pro studenou válku. Co s ním, když přišel až po ní?

Armáda vydala specifikace nového stroje roku 1984 a vývoje se ujalo konsorcium největších italských firem Oto Melara , Fiat a Iveco. Práce šly rychle vpřed a roku 1986 byl hotov první prototyp a roku 1988 prvních šest tanků testovací série. Ty vystřílely 3000 nábojů a prošly náročnými 450denními testy v terénu.

C1 Ariete měří na délku 7,59 metru, na šířku má 3,61 metru a na výšku 2,8 metrů. Hmotnost stroje je 54 tun. Dosud přísně střeženým tajemstvím je síla a složení pancéře. Na čele tanku by měla být jeho síla 120 milimetrů. Jediné, co je známo, o jeho složení je, že by měl být pancíř posílen kevlarem a titanem. Boční „zástěry“ pásů jsou z materiálu Lasar.  

Srdcem stroje je dvanáctiválec Fiat MTCA 12V s 1270 koňmi s automatickou převodovkou se čtyřmi stupni vpřed a dvěma vzad. To byla ve své době moderní pohonná jednotka, která stačila na slušnou maximální rychlost 67 kilometrů v hodině na silnici a dojezd 580 kilometrů. V praxi se však ukázalo, že výkon je pro terén až příliš nízký. Naopak torzními tyčemi odpružený podvozek s hydropneumatickými tlumiči je hodnocen velmi pozitivně.

Hlavní výzbroj tanku tvoří kanón ráže 120 milimetrů OTA Malera s hladkým vývrtem hlavně. Obrovskou výhodou kanónu byl na svoji dobu supermoderní zaměřovací systém TURMS FCS vyráběný společností Galileo Avionica. Zaměřovací systém a kanón je gyroskopicky stabilizovaný, má speciální optiku pro špatné počasí, noktovizor a laserový zaměřovač. Tank má vlastní meteostanici a počítač řízení palby, který dokáže přesně započítat povětrnostní podmínky do střelby na cíl.

Ten může být zasažen i za pohybu tanku. Ariete však musí zpomalit na pouhých 15 kilometrů v hodině. Podobný, ale modernější systém francouzského tanku Leclerc dokáže zasáhnout cíl i v rychlosti 40 kilometrů v hodině. Ještě větší nevýhodou je, že dělo je nabíjeno ručně a nemá automatický nabíjecí systém. Zásoba munice je 42 granátů – 15 je v pohotovostním uložení ve věži, zbytek v úložišti vedle řidiče.

Vedle toho má tank vedle kanónu koaxiální kulomet ráže 7,62 M3. Další dva kulomety může nést Beran na střeše věže. Zásoba munice pro kulomety je 2500 nábojů. Vedle toho je na věži vrhač zadýmovacích granátů. Posádka se skládá ze čtyř mužů – velitele, střelce, nabíječe a řidiče. Tank jim zajišťuje bezpečí i při nasazení atomových, biologických a chemických zbraní.

Vývoj tanku byl hotov prakticky v roce 1988 a italská armáda chtěla objednat 700 strojů. Po pádu Berlínské zdi začal celý program stagnovat. Teprve roku 1995 začala výroba 200 kusů, která skončila roku 2002. Jeden kus vyšel na 2,9 milionu eur. Konstrukce Ariete stačila za tu krátkou dobu notně zastarat, a už roku 2002 byla představena jeho modernizace C2 Ariete 2. Ta měla novou elektroniku, automatické nabíjení kanonu, výkonnější motor s 1500 koňmi a hydropneumatické odpružením. Tato verze však do výzbroje nebyla zavedena.

Tanky Ariete byly nasazeny i v boji, a to v operaci Antica Babilonia, tedy mise v Iráku v letech 2003 až 2006. Tanky se v celku osvědčily, ale úrovně amerických Abramsů nedosahovaly. V následujících letech mají být všechny Ariety modernizovány na verzi MLU, což je upravená verze C2. Modernizace všech strojů by měla vyjít na 1 miliardu eur. Tanky by tak měly zůstat ve výzbroji minimálně do roku 2030.

Tank C1 Ariete měl velké exportní ambice, leč o naději na vývoz kvůli pomalému vývoji zcela přišel. Vážně se jednalo se Švýcarskem, Řeckem a několika africkými státy, ale nakonec z toho nebylo nic. Ariete je nepochybně zajímavým a byl i perspektivním strojem, ale příliš pomalé zavedení do výroby a nedostatek modernizací z něj nezaslouženě udělaly zapomenutý typ s malým potenciálem.    

Témata:  tanky,  tank C1 Ariete,  Armáda Itálie,  Itálie,  studená válka,  zbraně