Japonci postavili mamutí letadlovou loď. Americká ponorka si z ní udělala cvičný terč!

V loděnicích v Jokosuce byla rozestavěná bitevní loď třídy Jamato, Šinano. Ta měla být třetí lodí třídy bitevních lodí, která byly největší na světě. Loď byla dokončena teprve ze 45 %. Námořnictvo proto rozhodlo loď dokončit nikoliv jako bitevní, ale jako doprovodnou letadlovou loď. Úkolem takovéto lodi nebylo vést přímý boj s nepřítelem, ale zásobovat municí palivem ba letadly ostatní letadlové lodi.

Strojní vybavení zůstalo stejné jako u sesterských lodí. Šinano měla dvanáct vysokotlakých kotlů, které poháněly čtyři turbíny. Ke každé turbíně byl připojen jeden šroub. Výkon pohonného ústrojí byl 150 000 koní. Pancéřování lodi bylo skutečně mohutné. Původně měla pancéřový pás se sílou až 400 milimetrů. Při přestavbě byl však na mnoha místech ztenčen jen na 120 milimetrů.

 Pod pásem navazoval pancéřový trup o síle 75 až 200 milimetrů. Jak se ukázalo v roce 1943, kdy sesterskou loď Jamato zasáhlo torpédo, spoj mezi pancéřovým pásem a trupem byl Achylovou patou monstra. Paluba pak měla 75 milimetrový pancíř podložený 20 milimetrovými ocelovými deskami a byla pokryta směsí cementu a gumy. Loď nebyla vybavena katapulty.

Délka Šinano byla 256 metrů, šířka letecké paluby 40 metrů a ponor 10,8 metru. Plný výtlak byl 71 880 tun. Velmi zajímavě byl řešen hangár lodi. Ten měl 168 metrů a na rozdíl od předešlých japonských konstrukcí byl z levé strany otevřený, i když mohl být v případě nouze zcela uzavřen. Japonci tak reagovali na situaci z bitvy v Korálovém moři, kdy v se hangárech jejich letadlových lodí hromadily benzinové páry a ty po zásahu vzplály.

Z otevřených boků také šly snadno vyhodit poškozená nebo hořící letadla. Hangár měl dva výtahy o nosnosti 7,5 tuny. Loď nesla 47 bojových letadel. Dalších 120 strojů na palubě mělo sloužit jako zásoba pro jiné letadlové lodě a v boji měly doplnit jejich ztráty. Vedlo toho měla nést loď obrovské zásoby náhradních dílů, munice a paliva. Na palubě bylo 720 000 litrů leteckého benzínu. Tyto nádrže měly vydržet přímý zásah z děla ráže 155 milimetrů. Kvůli obavám z úniku a výbuchu benzínový par byly nádrže zality do betonu. 

Pro boj s plavidly, ale i těžkou protiletadlovou obranu byla Šinano vyzbrojena šestnácti kanóny Typ 89 ráže 12,5 milimetru v osmi věžích. Jejich dostřel do dálky byl 14,5 kilometru a do výšky 9700 metru. Kadence byla 14 ran v minutě. Vedle toho měla 105 protiletadlových kanónů ráže 25 milimetrů Typu 96 ve 35 věžích po třech v jedné. Žhavou novinkou pak byly neřízené protiletadlové rakety ráže 120 milimetrů. Loď měla nést i dva radary, ale ty nebyly nikdy instalovány. Maximální rychlost lodi měla být podle jejich konstruktérů 28 uzlů (52 kilometrů) a dosah až 18 400 kilometrů při ekonomické rychlosti 18 uzlů. Obojí však neměli konstruktéři možnost otestovat.

Stavba lodi probíhala v přísném utajení. Kolem jokosuckých doků byly postaven vysoký neprůhledný plot a celá stavba byla ukryta pod maskovací sítí. Dělníci pracovali ve zvláštním režimu utajení a hrozil jim trest smrti, byť jen za prozrazení jména lodi, na které pracovali. Utajení bylo takové, že dokonce nikdy nevznikli ani žádné oficiální snímky nové lodi. Existuje jen dva snímky lodi: jeden byl pořízen americkým průzkumným letadlem B-29 a druhá civilním fotografem při první a poslední plavbě lodi.

Šinano měla být původně spuštěna v dubnu 1945, ale situace Japonska byla naprosto zoufalá, a tak byly práce na lodi urychleny a na vodu byla Šinano spuštěna již v říjnu 1944. Při spouštění však došlo k poškození lodi a ta musela zůstat v doku na opravy. Kapitánem se stal Tošijo Abe. Ten požadoval více času na dovybavení lodí, na které chyběly například vodotěsné dveře, nebyla dokončena elektroinstalace a vodotěsných přepážky nebyly utěsněny. Na lodi nabyla dokonce namontována ani čerpadla a posádka byla tvořena nováčky bez zkušeností.

Admiralita však byla neoblomná a tak 28. listopadu 1944 zvedla Šinano s 2175 námořníky a 370 zaměstnanci loděnic kotvy a vyrazila do Kure, kde měla být dozbrojena a na palubu mělo být přijato 50 sebevražedných raketových letadel Ohka. Poté se loď měla vydat k Filipínám. Tak zněl původní plán. Ve 20:48 však obrovskou loď zahlédla americká ponorka USS Archerfish pod velením kapitána Josepha Francise Enrighta. Japonci sice americkou ponorku zpozorovali, ale Šinano nebyla schopna plné rychlosti. V dlouhé hře kočky na myš byli nakonec Američané úspěšnější a ve 3:15 29. listopadu 1944 zasáhly Šinano čtyři z šesti torpéd vypálených Archerfish.

Posádka věřila, že je jejich loď poškozena jen lehce, a dokonce se z počátku neprováděly ani záchranné práce. Enrightův úder byl však přesný, a zasáhl problematické místo lodi tedy spoj pancíře s trupem. Šinano tak začala mohutně nabírat vodu a naklánět se. Aby se náklon lodi vyrovnal, musely být řízeně zaplaveny protilehlé nezasažené sekce. Vzhledem k chybějícím vodotěsným dveřím a čerpadlům byla naděje na záchranu minimální. V 5:00 byli evakuováni civilní zaměstnanci. Nešťastný kolos se pokusily vzít do vleku doprovodné torpédoborce. Vše však bylo marné. V 10:18 nařídil Abe evakuaci lodi a v 10:57 se loď potopila asi 100 kilometrů od pobřeží. Do hloubky 4400 metrů vzala s sebou i 1435 námořníků včetně Abeho.

Stavba Šinano byla tak dobře utajena, že po návratu Archerfish, nikdo zprávě o jejím úspěchu nevěřil. Teprve po válce, když se ukázala pravda, byla posádka ponorky oceněna. Japonské velení drželo přeživší z lodi v izolaci, aby blamáž s Šinano co nejdéle ututlali před veřejností. Loď byla oficiálně vyřazena ze stavu japonského loďstva až 31. srpna 1945. Šinano dlouho držela rekord největší postavené letadlové lodi. Teprve roku 1954 byla překonána v tonáží americkou letadlovou lodí  USS  Forrestal s výtlakem 80 000 tun. Šinano dodnes drží rekord největšího plavidla potopeného ponorkou. I kdyby se Šinano dostala na bojiště, lze pochybovat, že by situaci nějak výrazně změnila ve prospěch Japonska. Osud mořského obra byl zpečetěn dříve, než vyplul. 

Témata:  II. světová válka,  Šinano,  lodě,  válečné lodě,  Japonsko