Lev z Babylonu měl být Saddámův trumf. Pro posádky se stal pojízdným krematoriem!

V 80. letech vedl Husajn válku se sousedním Íránem. V ní měl podporu nejen v bývalém Východním bloku, ale vojenská pomoc přicházela i ze Západu. Takovou pomocí byla i výstavba iráckého vojenského průmyslu. Jádrem výroby iráckých tanků se měly stát ocelárny v městě Taji, které v roce 1986 postavili Západní Němci.

Sovětský svaz potom měl dodat výrobní předlohu. Tím měl být tank T-72! Lev z Babylonu měl všechny parametry své předlohy. Na délku měl 6,95 metrů, na šířku 3,59 a výšku 2,23 metru. Hmotnost byla 41,5 tuny. Pancíř dosahoval na věži až 300 milimetrů. Motor s výkonem 780 koní dával tanku na silnici rychlost až 60 kilometrů.

Hlavní výzbroj tvořil kanón ráže 125 milimetrů a koaxiální kanón 7,62 milimetrů. Jediné, co na původním sovětském modelu Iráčané vylepšily, byl dojezd, který díky přídavným nádržím dosáhl až 600 kilometrů, zlepšené odpružení, kvůli nasazení v pouštních podmínkách a zahlubovací zařízení poháněné výfukem, které dokázalo v poušti vyhloubit v písku pro tank kryt.

Iráčané však nebyli sto vyrobit elektroniku a složitější vybavení tanku. Jednalo se proto se státy, kde se tank T-72 vyráběl o dodávkách technických bloků. Jedním kandidátů na tyto dodávky bylo i Československo, ale nakonec padla volba na Polsko. První dodávky se uskutečnily na začátku roku 1989.

Protože Iráčané koupili jen základní exportní, tedy značně technicky zjednodušenou verzi tanku T-72, museli se poohlédnout i po elektronickém vybavení, které nebyli schopni sami vyrobit. Některé tanky tak měly například belgický laserový zaměřovač nebo čínské rušičky. Mnohým však chyběla veškerá elektronická výbava. Vzhledem k mizerným schopnostem dělníků byla i kvalita jejich výrobku na nízké úrovni.

Ještě horší však bylo, že Iráčané v nové ocelárně nezvládli výrobu pancíře. Lev z Babylonu byl proto montován z dovezených součástí nebo, pro posádky v daleko horším případě, byl vyroben z domácí nekvalitní oceli, bez kompozitních pancéřování. Těch naštěstí vzniklo jen několik. Uvádí se do třiceti kusů.

Do vypuknutí války v Perském zálivu v roce 1991 byla vyrobena jen asi stovka Lvů. Polské tvrzení, že z linky nevyjel žádný je bráno odborníky za nepravděpodobné. Byly dodávány přednostně elitní Republikánské gardě. Jejich nasazení spolu s nasazením jednoduchých exportních verzí T-72 proti moderní americké armádě se proměnilo v katastrofu. T-72 a Lvi z Babylonu dokázaly ohrozit americké M1 Abramsy se svými kanóny ráže 125 milimetrů jen na 1800 metrů, zatímco Abramsy je ničily ze vzdálenosti 3000 metrů. Navíc irácká munice měla opět jednu „úpravu“. Byla vyrobena z měkké oceli a nebyla sto i při zásahu americký tank zničit. Naopak americká munice s ochuzeným uranem byla více než účinná. Úroveň výcviku iráckých posádek byla také velmi špatná. 

Během války se podařilo znehybnit palbou Lvů jen jeden americký tank a šest jich bylo zasaženo, avšak jen s minimálními účinky.  Na druhé straně bylo zničeno 600 až 700 T-72 a neznámý počet Lvů. Největší ránu zasadili Spojenci iráckému programu výroby tanků však tím, že zničili továrnu a ocelárnu v Taji. Poslední Lvi z Babylonu skončily po roce 2003 a invazi do Iráku ve šrotu. Lev z Babylonu nebyl ambiciózní projekt. Výrobu T-72 zvládly i země jako bylo ne právě rozvinuté Rumunsko. Přesto se pro Irák ukázal být naprosto nad jeho síly. Stal se tak jedním z nejhorších tanků, které kdy byly nasazeny. 

Témata:  tanky,  Lev z Babylonu,  armáda Iráku,  Saddám Husajn,  zbraně